Mentorka žen Terez Kantu Mužíková: Na české poměry jsem moc velký mimozemšťan

Už se vám někdy stalo, že jste ve svém životě došli do bodu, kdy jste si říkali: „Kde to vlastně jsem? Chci tu vůbec být a jsem tohle skutečně já?“ I Terez Kantu Mužíková se těmito otázkami zabývala. Prozkoumejte inspirativní příběh architektky, která změnila svůj život, objevila sílu ženských kruhů a nyní vede ženy k vnitřní proměně a autentičnosti.

Mentorka žen, lektorka a facilitátorka ženských kruhů Terez Kantu Mužíková

Ing. arch. Terez Kantu Mužíková vystudovala architekturu, což je i v dnešní době stále ještě trochu více parketa mužů, ale jak sama říká: „Na vysoké jsem bývala chlap jak poleno.“ Jenže po škole se v jejím životě něco změnilo… Dnes pomáhá jako mentorka tisícům ženám najít k sobě láskyplnou cestu a žít harmonický život. Díky jejím nápaditým a originálním kurzům si ženy mohou na vlastní kůži zažít vnitřní proměnu, kterou si sama prošla.

Živila jste se v oboru, který máte vystudovaný?

Moc dlouho ne. Chvíli po škole jsem nastoupila do jednoho architektonického ateliéru, ale nevydržela jsem tam ani rok. Ani mě to moc nepřekvapilo. Už na škole jsem tušila, že mě vítr zavane někam jinam. Diplomku jsem sice obhájila na jedničku, ale komise mi tenkrát řekla, že jsem na české poměry moc velký mimozemšťan a že to tady budu mít těžký. A měli pravdu.

Co je tedy Váš hlavní zdroj obživy?

Kdybych měla doslovně odpovědět na to, co je mým ZDROJEM obživy, pak je to bezesporu moje kreativita, senzitivita a určitý typ zkušeností, bez kterých bych nemohla vytvářet své kurzy pro ženy. Mohla bych říct, že zdrojem obživy jsou ty kurzy samotné, ale ty vnímám jen jako aktuální formu, která může zítra vypadat jinak. Možná to zní jako slovíčkaření, ale přijde mi to důležité, protože spoustu lidí třeba nebaví jejich práce, ale neví, co jiného by měli dělat. A to může být právě tím, že pořádně neznají své vlastní vnitřní zdroje, které mohou proměnit ve smysluplné živobytí.

Co myslíte, že byl ten zlomový okamžik, kdy jste svůj život obrátila naruby?

Jednoznačně nemoc. Pár dní po státnicích jsem skončila v nemocnici s rozsáhlou plicní embolií, o které mi tenkrát někdo řekl, že mám tak 70% šanci na přežití. Takže jsem si trochu sáhla na vlastní smrtelnost, což je obvyklý způsob, kterým se mnoho lidí probudí. Rozhodně se spoustu věcí uvnitř mě tenkrát změnilo, ale než se ta změna propsala i do mého praktického života, tak to ještě pár let trvalo. Člověk postupně začal jinak přemýšlet, dělat jiná rozhodnutí. Až jsem se najednou, po pár letech od toho zážitku, ocitla na ženských kruzích, což pro mě v té době bylo něco nevídaného, protože jsem se vždy bavila hlavně s muži a většina ženských mi přišla jako hrozné slepice. V tom babinci mi ale najednou začalo dávat spoustu věcí konečně smysl a moje vnitřní proměna nabrala úplně nový rozměr.

Zrušila jsem svatbu, odešla z dlouholetého vztahu, začala dělat jinou práci… Protože jsem si tam tenkrát sáhla na to, že vůbec nežiju život podle sebe, ale jen podle nějakých naučených vzorců chování a myšlení. Díky síle ženského kruhu jsem našla odvahu si to přiznat a udělat radikální změnu.

To jste se mi vyloženě trefila do další otázky. Na Vašem webu zmiňujete ženské kruhy. Co to je a k čemu je to přínosné?

Ženské kruhy navazují na tradici poradních kruhů, které se v domorodých kulturách využívaly jako forma smysluplné skupinové komunikace. Ta kromě toho, že při ní účastníci sedí v kruhu, např. kolem ohně, má několik dalších pravidel, která když se dodržují, tak vytváří prostor pro opravdu upřímné a důvěrné sdílení ze srdce do srdce. A to je něco, čeho je v našich životech obrovský nedostatek, protože posloucháme jen svýma ušima, ale neumíme druhému opravdu ze srdce naslouchat. Neumíme se zastavit a dát mu svou plnou pozornost. Neumíme se na něj nacítit. Vytvořit bezpečí, ve kterém může mluvit opravdu otevřeně. Často hned rozdáváme nevyžádané rady, máme na všechno názor, hodnotíme, co druhý říká. Vysvětlujeme mu, jak to má mít správně atd. A to může být opravdu do očí bijící, že jeden druhého nenechá ani domluvit, a nebo to může být takové trochu skryté, kdy prostě jen cítíme, že nás ten druhý doopravdy neslyší.

V setkávání v kruhu vidím jako jeden z největších přínosů už jen to, že tam člověk zažívá pocit, že je opravdu slyšený a viděný. A hlavně také přijatý se vším, co říká. A to i ve chvílích, kdy otevřeně mluví o svých slabostech, bolestech, strachu, o věcech, za které se stydí. To samo o sobě je velmi léčivé a vytváří to prostor pro vnitřní dozrávání. Ženské kruhy k tomu přidávají podmínku, že v tom kruhu sedí výhradně ženy. To je pro spoustu žen velmi důležité, protože si v sobě nesou velká zranění spojená s muži, takže pro pocit bezpečí a niterné otevření potřebují mít kolem sebe jen ženy.

Spousta lidí se v dnešní hektické době cítí ztracená ve svém životě, máte pro ně radu?

Ať navštěvují poradní kruhy! (smích) Samozřejmě netvrdím, že tím vyřeší všechny své problémy, ale přijde mi to jako nesmírně důležitá součást toho koktejlu, který v nás dává věci do pohybu. Ono to ani nebývá tak, že když se sejdou lidé do kruhu, tak to je jediná náplň jejich programu. Obvykle to doprovází spousta dalších technik a činností jako tanec, zpěv, různé druhy cvičení, meditací, dechových technik atd., což je moc důležité, protože většina lidí, když se snaží se v životě najít, tak na to jdou „přes hlavu.“ Usilovně nad sebou přemýšlejí a zapomínají, že naše mysl je jen nástroj. V mysli neleží podstata toho, kdo opravdu jsme. Život není logická úloha k vyřešení. Je to zkušenost, kterou je třeba prožívat.

„Život není logická úloha k vyřešení.“

Tohle uvědomění přinesl už Buddha, když se mu nedařilo dosáhnout osvícení skrze asketické popírání těla. Někdo by mohl namítnout, že nehledá osvícení, ani nežije v askezi, ale ono stačí jen to, že se jako děti naučíme potlačovat své emoce, protože nám rodiče nakukají, že je to tak správné, že hodná holčička se nevzteká. Ale už nám nikdo neřekne, že když potlačujeme emoce, tak potlačujeme celé tělesné prožívání. Emoce jsou přirozenou součástí našeho těla. Takže se pak po třicítce, v tom lepším případě, zase musíme učit své tělo začít cítit. Dovolit mu svobodně se vyjadřovat a skrze ten prožitek získávat ztracené a potlačené části našeho já. Jedině pak může přijít osvícení, což není nutné chápat nezbytně jako dosažení nirvány, ale třeba jako to, že se nám zkrátka rozsvítí.

Jaký je Váš dosavadní největší úspěch?

Že jsem se probudila z iluze toho, že se mi život jen děje a začala si uvědomovat, že jsem tím, kdo ho tvoří. I včetně těch věcí, které se mi nelíbí. A taky vnímám jako obrovský úspěch, že jsem dokázala nelpět na tom, že jsem studiu stavařiny a architektury obětovala 11 dlouhých let. Prostě jsem to pustila s důvěrou, že to, co je tu opravdu pro mě, si mě taky najde. A našlo.

„Probudila jsem se z iluze toho, že se mi život jen děje a začala si uvědomovat, že jsem tím, kdo ho tvoří.“

Cítíte v rodině podporu ohledně Vašeho podnikání?

Částečně. Pokud se mi daří, tak mě všichni plácají po ramenou. Ale pokud mám náročnější období, tak mi občas dávají nevyžádané rady o tom, jestli by mi nebylo líp, kdybych měla jisté zaměstnání. To člověka úplně nepodpoří, ale beru to tak, že podnikání prostě není pro každého. Je třeba se při něm naučit žít s určitým druhem nejistoty v zádech. Což je ale něco, co vnímám jako velmi růstové, protože mě to nutí hledat zdroje jistoty uvnitř sebe.

Máte nějaký vzor nebo mentora, odkud čerpáte inspiraci?

Spoustu. Nechat se inspirovat nebo vést od někoho zkušenějšího považuju za jednu z věcí, která mě v životě nejvíc posouvá. Na začátku to byli známí autoři různých seberozvojových knih jako Echart Tolle, Don Miguel Ruiz, Louis Hay. Pak se k nim začali přidávat lidé, kteří vedli různé semináře nebo právě třeba ženské kruhy, které jsem začala navštěvovat. Kdybych mezi nimi měla zmínit nejdůležitějšího člověka, tak by to určitě byl můj učitel meditací a tantra jógy Igor Samotný. V jeho škole jsem strávila 5 let. Jeho vliv na můj způsob práce už mi nikdo neodpáře. Kolikrát jsem si říkala, že u nikoho jiného jsem ani skončit nemohla, protože je to naprosto jedinečný blázen. Své zkušenosti umí předávat velmi kreativním způsobem, což je mi, jako vodnářovi milujícímu originalitu, nesmírně blízké. A zároveň dovednost, nebrat sebe a život tak vážně, považuju za jednu z těch nejcennějších.

Co ráda děláte ve volném čase?

Miluju trávit čas získáváním poznání o sobě a o světě. To mě umí úplně vcucnout. Což se v různých obdobích projevuje různě. Někdy víc medituju, někdy víc čtu. Někdy jen různými způsoby prozkoumávám to, co se uvnitř mě odehrává, takže tančím, maluju, zpívám, hraju na nějaký nástroj. Poslední rok se mi otevírá svět posvátné geometrie, takže to někdy vypadá i tak, že ráda ve volném čase rýsuju. To může zvenku vypadat zvláštně, ale dějí se mi během toho velmi fascinující vnitřní procesy. Můj muž mě občas popichuje, že moc neumím odpočívat, že tohle všechno je pořád nějaká práce. Ale já si prostě neumím pomoct, je to součást mě.

Těžko se mi vytváří nějaké škatulky typu práce a koníčky, ty hranice mezi tím kolikrát vůbec nejsou. Nedávno jedna moje klientka prohlásila úžasnou větu: „Já jsem svým posláním!“ a to, podle mě, hodně vystihuje, co prožívám. Všechny činnosti, které ráda dělám pro sebe, tak zároveň plynou skrze mě k mým klientkám, protože jak proměňují mě, tak se skrze ně proměňuje a vyvíjí i kvalita a forma služby, kterou přináším druhým a světu.

Co byste chtěla ještě vzkázat našim čtenářům?

Možná jenom, ať nečekají až na nějakou velkou životní krizi, aby konečně začali žít v souladu s tím, kdo opravdu jsou. Vnitřní i vnější proměně se dá jít naproti. Člověk si tak ušetří trápení, které někdy zanechává zbytečné následky na vztazích, na zdraví, v pracovním životě atd. A opravdu s tím moc pomáhá, když přitom máte podporu někoho, kdo už tu cestu před vámi šel, takže ví, jak se cítíte, čím procházíte a jak se můžete vyvarovat zbytečných chyb a slepých uliček.