Čím jsme starší, tím rychleji nám utíká čas. Proč?

To, že dětem čas ubíhá pomaleji a s rostoucím věkem se zrychluje, není zdání. Postupem let se mění naše vnímání. Dokonce existuje i řada vědeckých teorií, které tento jev vysvětlují.

Vnímání času je ovlivněno biologickými hodinami i množstvím informací

Pokud se zamyslíme, jak rychle nám uběhly poslední dva měsíce, zřejmě dojdeme k závěru, že poměrně rychle. Pokud jsme dospělí, jde o běžné vnímání času, a proto se cítíme pod tlakem a žijeme ve spěchu. Kdybychom se zeptali malého školáka, jak rychle mu utekly prázdniny, dost možná bychom se dočkali jiné odpovědi. Pravděpodobně by období volna tak rychle nevnímal.

Existují teorie, které se snaží tento fenomén podložit. Jedna taková teorie pojednává o biologických hodinách. Za to, jakým způsobem vnímáme čas, může biologie a časem přicházející změny v našich biologických hodinách. Vlivem stárnutí dochází ke zpomalování metabolismu, tedy i tepu a dechu. Metabolismus dětí je rychlejší, rychleji jim bijí srdce, rychleji dýchají a rychleji se pohybují. V kontrastu s tím jim připadá, že čas plyne pomaleji.

Další teorie představuje myšlenku, že vnímání času je ovlivněno tím, s jakým množstvím nových informací se setkáváme. V případě, že jsme nuceni zpracovávat velké množství stimulů, zabere nám to více času. Právě proto se tento časový úsek, který věnujeme zpracování nových informací, zdá být delší.

Současně je namístě zmínit, že v takovém případě, kdy je pro nás situace nová, zaznamenává mozek vše detailněji než obvykle. Ve vzpomínkách se nám dění věcí zdá být pomalejší, než v reálu bylo. Tyto výsledky pochází z výzkumů zaměřených na lidi, kteří čelili volnému pádu. Obdobné závěry přináší i výzkumy pomalého vnímání. Pakliže jsme vystaveni novým okolnostem, může to být na mozek až příliš mnoho podnětů. Pomalé vnímání zažívají například lidé před dopravní nehodou.

S věkem si zvykáme na okolí a je tu větší podíl času, co jsme prožili

Skutečnost, že na vnímání času má vliv to, jak jsme zvyklí na naše okolí, je nosným prvkem další teorie. Čím jsme starší, tím méně vnímáme detaily, a to bez ohledu na to, zda jsme doma, venku nebo například v práci. Věkem si zkrátka na svět, kde žijeme, docela zvykáme. Nemusíme tak vynaložit příliš energie na zpracování podnětů.

Oproti tomu pro děti je vše nové. Každý den se potýkají s novými zážitky a jsou nucené je zpracovávat. To samozřejmě vyžaduje určité úsilí. Dospělí jsou oproti dětem zvyklí na každodenní rutinu či stereotyp a čas jim běží rychleji. Pokud zkrátka dítě vměstná do jednoho dne školu, návštěvu baletu a oslavu kamaráda, bude se mu zdát, že čas je pomalejší, protože toho hodně stihlo.

Ve vnímání času hrají roli i fyziologické faktory – konkrétně způsob, jakým náš mozek vstřebává obrazy. Mozek přijímá obrazy již od dětství, kdy vstřebáváme velké množství nových obrazů. Právě to může přispět k pocitu, že měsíce a roky jsou delší. V době dospělosti už nepřijímáme tolik nových obrazů. To vede k dojmu, že vnímáme čas rychleji.

Zajímavé je také, že vnímáme určitý časový úsek jako nějaký podíl času, co jsme prožili. Například pro dítě, kterému jsou aktuálně dva roky, je rok polovina jeho života. Proto by se mu mohlo zdát, že dalších narozenin, které přijdou za další jeden rok, se dočká za velmi dlouhou dobu.

Pokud je dítěti deset let, je rok už pouze desetinou celkové délky jeho života. Při představě, že také bude mít narozeniny za jeden rok, nebude tolik otráven čekáním jako dvouleté dítě.

Tudíž aby člověk, kterému je dvacet let, prožíval čas stejně jako dvouleté dítě a na narozeniny čekal právě jako někdo, komu jsou dva roky, musel by mít oblíbenou kachničku a čekat až do svých třiceti. Podíly času vysvětlují, že období pěti let prožité od pěti do deseti let věku se rovná období od čtyřiceti do osmdesáti let věku člověka. Zmíněný pětiletý úsek nám bude připadat stejně dlouhý jako čtyřicetiletý úsek.

Čas je relativní i díky vzpomínání

Z uvedených teorií také vyplývá, že vnímání času ovlivňuje rovněž paměť v souvislosti s tím, kolik jsme toho zažili. Pro desetileté dítě je zkrátka jeden týden velkou částí jeho života, kdežto pro osmdesátníka je týden krátká doba. Právě to podporuje dojem, že týden rychle utekl.

Pokud si objektivně představíme jeden den v životě osmdesátníka v důchodu, může se nám zdát, že ubíhá pomaleji než den desetiletého dítěte se školními povinnostmi. Ovšem kdyby se za jedním dnem měli ohlédnout samotní aktéři, bude rychlost času vnímána přesně naopak. Staršímu člověku bude připadat, že mu den uběhl rychleji.

To je dáno tím, že život osmdesátiletého člověka není příliš odlišný od jeho života před jedním nebo dvěma lety. Když se sám ohlíží zpět, čas nezahrnuje tolik událostí. Protože jestliže vzpomínáme a nevzpomeneme si na moc věcí, tím se nám bude zdát, že čas utíká rychle.

Pokud jsou naše dny podobné, budou nám při vzpomínání splývat. K tomu, aby náš mozek určité časové úseky vyhodnotil jako obdobné, přispívá i fakt, že v dospělosti nezažíváme tolik nového, co by svou důležitostí ve vzpomínkách vyniklo. Jestli člověk v důchodu prožívá za sebou jdoucí podobné dny, při vzpomínání mu budou splývat a bude mít pocit, že rychle utíkají.

Můžeme čas vnímat pomaleji? Ano!

Dobrou zprávou je, že běh času můžeme zpomalit. Pokud se ohlédneme za obdobím, kdy jsme byli vystaveni mnoha aktivitám a novým zážitkům, vidíme řadu událostí a vzpomínek. Díky tomu se může zdát, že čas byl pomalejší, protože obsáhl takové množství prožitků.

Klíčem k pomalejšímu vnímání času je tedy zařazení něčeho nového do našeho programu. Může se jednat o nové zážitky, zájmy, koníčky z dětství, výlety nebo kurzy vaření. Důležité je, že na vybrané aktivity nebudeme zvyklí. Budou se vymykat našemu běžnému režimu. S odstupem času tak budeme mít dojem, že jsme do svého života vměstnali hodně nových věcí nebo prožitků.

Závěrem si však připomeňme, že není vhodné soustředit se na více věcí najednou. To přispívá k rozpadu koncentrace. Pokud ale budeme v plném nasazení a žít přítomným okamžikem, dojde k zesílení dojmu, že tyto chvíle trvají zdánlivě déle.