Komplikovanost vztahů a komunikace dává zabrat i vědcům. Zdá se však, že nové poznatky mají potenciál pomoci k lepším vztahům a porozumění. Stačí se oprostit od několika mýtů a vytvořit komunikační manuál.
Komunikační minimum: Realita
V umění můžeme popustit uzdu egu nebo mýtům, ale v reálném světě buďme raději reální. Zapomeňme na sen, že „s tím pravým“ to bude ideální. V každém vztahu nebo nové práci je potřeba se (více či méně) přizpůsobit. Ano, i když do nás každý druhý kouč s krystaly na několika strategických místech tlačí: „Jsi už perfektní, nemusíš nic dělat, zůstaň přesně takový, jaký jsi. Změny nejsou potřeba.“ Jenže během našeho žití není nic hotovo. Ani naše perfektnost.
Vesmíru je +- 26,7 miliard let 1 a stále na sobě pracuje.
Vážně máte pocit, že vy, po pár desítkách let života, už nemusíte?
Čtení myšlenek se (zatím) nekoná, na komunikaci by měly pracovat obě strany
Čtení myšlenek by mnohému ulehčilo. Na druhou stranu by ale způsobilo nespočet problémů. Když na nás kolegyně omylem vyprskne drobek a v naší mysli stejnou rychlostí, jako onen kousek pečiva, prolétne i několik impertinentních myšlenek (popř. výstižné citoslovce), jsme rádi, že nám myšlenky nečte. Nepotřebuje to vědět. Konec konců – za pár chvil o tom už nevíme ani my.
Ve vztazích často zapomínáme, že nám ten druhý nevidí do hlavy. Přejeme si, aby nám (ve vhodnou chvíli) uměl číst myšlenky. Ohledně proveditelnosti telepatie je vědecká komunita (zatím) skeptická.2 Můžeme doufat, že jakmile nejchytřejší mozky světa přijdou na způsob, jak spolehlivě číst myšlenky, budeme první, kdo dostane od světových velmocí poukazy na kurzy, abychom je mohli dát našim nejbližším a ušetřili si tak všechnu tu komunikační námahu… Anebo můžeme zlepšit komunikaci (zatím) z naší strany.
Je v pořádku nerozumět si, nesouhlasit, neshodnout se, diskutovat
Proč mi nerozumí? Co tím myslí? Abychom pochopili, jak můžeme nechápat, potřebujeme si uvědomit, že každý z nás má jiné vnímání. Slovník poskytuje základní definici, avšak existuje ještě konotační (tj. subjektivní) význam slov. Jedno slovo tak lehce nabývá i tisíců významů. Může za tím být diametrálně odlišný příběh, emoce, názory, výchova, kultura… Nedílnou součást komunikace proto představuje snaha pochopit, odpustit, omluvit se, vcítit a neostýchat se doptat a ujistit, že si vzájemně rozumíme.
Ten druhý není sokem. Je parťákem při řešení problému.
Nezapomínejme (i ve vyostřené hádce), jde o problém, nikoli o člověka. Člověk není dokonce ani sokem. Častokrát vstupujeme do komunikace (potažmo konfrontace, hádky) s tím, že: „Já mám pravdu.“ Popřípadě: „On/a/i provedl/a/i něco špatného.“ Soupeříme. V naší mysli aspirujeme na vítězství. Chceme, aby nám druhý dal zapravdu a aby bylo po našem. Jenže komunikace ani hádky nejsou jako čůrání do sněhu, kde jde jen o to, kdo dočůrá dál. V komunikaci vyhrávají buď oba, nebo nikdo. Pamatujme proto na soudržnost + rovnost (např. názorů, emocí, priorit).
Rozdílný pohled či problém je příležitostí, abychom společně našli lepší řešení.
A to nemusí vyústit v hádku – lze se držet v rámci diskuze.
Komunikační manuál pro lepší pochopení a soulad
Shrnutí základní pravidel zdravé komunikace se nachází v mnoha odborných zdrojích. Pro zjednodušení nabízíme 5 bodů:
- Vytvořme příjemné + bezpečné prostředí. Zapomeňme na mýty, klišé, stereotypy, předsudky, domněnky, soudy i na hodnocení (není-li předmětem diskuze). Buďme přátelští, vřelí a otevření.
Zajímavost: Podle některých neurovědců se mužský a ženský mozek od sebe příliš neliší. Zajímavý důkaz nabízí studiezkoumající předsudek, že muži mají lepší orientační smysl než ženy. Podle výsledků se ženy a muži, kteří prošli podobnou výchovou, orientovali stejně.3
Návody na vztahy, kde se takto binárně rozděluje, proto berme s rezervou. O pohlaví to není.
- Aktivní naslouchání nemůže chybět. Komunikace je nejen o našem mluvení, ale také naslouchání. Dbejme, ať má naše naslouchání minimálně stejnou váhu jako naše slova. Můžeme ho projevit přikývnutím, očním kontaktem, nebo může pomoci: „Hmmm… rozumím.“ Tím zároveň potvrzujeme: informace došla a zpracováváme ji.
- Empatická zpětná vazba, ticho/pauzy, otázky a ujištění jsou nepostradatelné. I když si jsme téměř jistí, neostýchejme se doptat eventuálně ujistit, že (si) rozumíme. Nechceme-li se už přímo ptát, aspoň citlivě shrňme, zopakujme s malým otazníkem na konci, případně výpustkou, aby nás druhý mohl doplnit/ujistit. Pozn.: Ticho/pauzu můžeme zkombinovat s přikývnutím, úsměvem, pohlazením po rameni (více viz 5. bod).
Ponižování, překrucování, lhaní, nátlaku, vyhrožování apod. se zcela vyhněme (to komunikaci brzdí a nikam nevede).
Nejsme-li si jisti, zda od nás druhý chce a potřebuje posudek/kritiku, jednoduše se zeptejme: „Potřebuješ, abych tě vyslechl, poradil, anebo chceš posudek? Pokud posudek, tak jaký (ráznější, průměrný, jemnější)?“
- Respektující sdělení vlastních myšlenek by mělo probíhat formou JÁ, tzn.: „Já si myslím…“, nikoli: „Přece je to tak a tak.“ Nebo: „Takhle je to normální, mají to tak všichni.“ Ani soudy o druhém nejsou vhodné. Vše, co říkáme, je pouze náš pohled, názor, prožitek. Druhý to může vnímat zcela jinak, což je v pořádku, neb to představuje skvělou příležitost pro poznání nového pohledu.
Když nevíme, co říct a ticho se nám nezdá vhodné, vtipkujme. Humor má potenciál projasnit mezilidské vztahy. Anebo, jak radí Psychologytoday, inspirujme se Brity: zkusme (neškodnou) ironii.
- Nezapomínejme na neverbální komunikaci. Podle některých tvoří 2/3 komunikace. Skeptičtější vědecká část ji považuje za 50%. Důležitost ji každopádně nelze odepřít. V diskuzích po zprávách jsme ochuzeni o mimiku, gesta, intonaci… Ztrácíme tím podstatnou část sdělení a častokrát si mylně informace domýšlíme. Nebo naopak opomíjíme to hlavní: emoce. Nezanedbávejme reálnost a naši komplexnost.
Inspirace pro komunikační manuál: psychologytoday, newscientist, T. Kvapilík.
Co chceme? Jak jsme nastaveni?
Vstupujeme-li do vztahu (přátelství, partnerství) či práce, měli bychom vědět, co od toho očekáváme. K tomu, podle některých psychologů a terapeutů, skvěle poslouží komunikační manuál. Co by měl obsahovat? Kostra může vypadat např. takto:
- Podstata
O čem to pro mě je? Co nabízím?
- Co oceňuji a potřebuji
Bez čeho se ve vztahu/práci neobejdu?
(Zde může být zmíněn, v případě partnerského vztahu, jazyk lásky.)
- Co oceňuji, ale obejdu se bez toho
Co mi udělá radost, ale nic se neděje, nemám-li to.
- Co je mi lhostejné
Neutrální zóna. (Ani si toho nevšimnu, neřeším.)
- Co mi vadí, ale umím to tolerovat
Co mi není nejpříjemnější, ale není to nic zásadního ani důvod ke konci.
- Co mi vadí a neumím tolerovat
Co mi je velmi nepříjemné a neakceptuji to. Je to pro mě důvod ke konci.
Inspirace manuálu na vztahy: P. Velechovský
To nejlepší na konec
Kde existuje snaha + láska, tam jde vykomunikovat téměř vše. Kde naopak snaha a láska není, tam se asi člověk nikdy dost nezavděčí. Takže buďme s těmi, co nás mají rádi a mají o nás zájem. Ono to půjde. I kdyby se slovníkem!
Potěšte své okolí, rozvíjejte debaty, stimulujte mysl. Sdílejte článek na:
