Epigenetika ukazuje, že nás strava a životní styl našich rodičů ovlivnil. Avšak nezůstává jen u rodičů. Věda jde až k babičkám! To, čím se stravovaly, může ovlivňovat, jak náš mozek nyní funguje.
Nejde jen o tvary, hrady, zámky, ale i o mozek
Dřív jsem si myslela, že dědičnost se týká pouze barvy očí, vlasů, fyzických rozměrů a majetku. Jenže věda se nespokojila s tím, že nám predikuje, jakou máme šanci najít dobře padnoucí přiléhavé džíny + kde si je (a za kolik) koupíme. Nature Cell Biology zveřejnil studii, v níž vědci s radostí oznamují (dobře, nevím, zda mají radost, ale jistě se aspoň potutelně usmívají), že to, co jedly naše babičky, může ovlivnit náš mozek.
„Říká se, že jste to, co jíte, ale s největší pravděpodobností jste také tím, co jedla vaše maminka a vaše babička.“
Sciencealer
Teď už si jen můžeme sjednat dobré životní pojištění, nebo ne?
Stravu mé babičky před narozením mé maminky a před mým vlastním narozením těžko ovlivním. Takže nyní zbývá už jen sjednat si dobrou životní pojistku? Kdepak! Naděje vždy existuje.
Pozorování proběhlo poprvé v roce 1909 u bource morušového. Zkoumána byla prý i další zvířata včetně lidí. Nicméně „můry a červi“ se jeví jako oblíbenci laboratoří. Vědci z Monash University v Austrálii nyní objevili důkazy tom, že samice háďátka (miniaturního červa noblesně značeného Caenorhabditis elegans) mohou tím, jak se stravují, vybavit své děti i vnoučata extra ochranou mozku. Zkrátka, aby neblbli.
Jak vědci přišli na spojitost mezi červíky a babičkami, těžko říct. Prý s lidmi sdílí mnoho genů… Určitě se jedná o složité výzkumy, neboť jak červík blbne, nejde zjistit z volebních lístků ani z trojčlenky. Odborníci věc považují zatím za neprůkaznou. Uf!
S jistotou nevíme
Ještě není objeveno vše. Navíc to, co objeveno je, se může změnit. S typickou vědeckou jistotou lze říci: problematika vyžaduje další zkoumání. Každopádně máme o důvod/výmluvu víc, proč nám něco nemusí (hned) jít. Může za to bůček, co babička svačila!
Co z toho plyne? Nenásilně to naznačuje, abychom dbali o zdravou životosprávu. Nejen pro své dobro, nýbrž i pro další generace. Dopřejme našim budoucím vnoučatům, aby se vypořádávala jen s vlastní blbostí. Ne i tou zděděnou.
Na závěr výkřik pro odlehčení situace: „Nemůžete po mně chtít, abych derivovala. Babička se zkrátka nesoustředila na dostatečný přísun omega-3 nenasycených mastných kyselin.“
P.S. Nebojme se jít genům a historické stravě navzdory. Teď to záleží na nás. Snad.
Potěšte své okolí, rozvíjejte debaty, stimulujte mysl. Sdílejte článek na:
Pingback: Super-ager aneb Jak být i ve stáří super - Portidea