Co je klaka? Klakování používal už císař Nero a Národní divadlo z něj mělo ostudu

Jednu věc si ujasněme hned na začátku. Ne, opravdu jsme se nepřepsali. A ani nezaměnili souhlásku „i“ za „a“. Takže exkurzi do zapoceného fitness centra nečekejte, klikovat do zemdlení za hlasité podpory svého sparingpartnera opravdu nebudeme. Za slovem klaka se totiž ukrývá potlesk. Jaká je jeho historie a jaké zajímavosti ho provázely?

Každý z nás zažil situaci, kdy po skončení hereckého výstupu na divadle nebo na koncertu živé hudby nastala minuta či dvě hrobového ticha, než se najde nějaký průkopník, který jako první začne tleskat. A ostatní se přidávají. Možná jim bylo trapné projevit se jako první, ale jakmile se přidali, stali se součástí psychologického jevu. Průkopník nevědomky splnil funkci tzv. claquera.

„Kuk“- „klik“- „klak“ do historie

Pojem klaka vychází z francouzského claquer (tleskat, plácnout, mlasknout) a od něj odvozené plesknutí, říkejme mu hezky počesku: klakování, má daleko delší a bohatší historii, než by se zdálo. Jednalo se o skupinu lidí – claquerů, kteří byli najati, aby (často za odměnu či úplatu) sehráli roli „profesionálních povzbuzovačů“. Potleskem, jásotem a předstíranými ovacemi byli součástí publika a jejich působením strhávali zbytek obecenstva k obdobným projevům. De facto je klaka prostředek sociální manipulace, v tomto případě v uměleckém prostředí koncertů, divadla, při recitálech nebo prezentacích. Má navozovat v divákovi takové pocity, které jsou žádány z vnějšku a primárně nemusí vycházet z jejich vlastních.

Klaka aneb Jak zajistit úspěch vlastní básničky

První klaky můžeme vystopovat už v antickém Římě, a to přímo u jednoho z velkých „dramatiků a tragédů“, nelítostného císaře Nerona. Všeobecně je Nero známý jako velký obdivovatel umění, podporovatel divadla a uměleckých klání. A také autor vlastních kusů, které s oblibou prezentoval. Císař si dokonce držel vlastní skupinku podporovatelů, tzv. plausorů, kteří ho za úplatu podporovali při recitacích.

O další rozvoj klaků se zasloužil francouzský básník Jean Daurat. Tento umělec 16. století rozdával svým známým lístky na předem vybrané divadelní hry, aby jim tak zajistil úspěch bouřlivým potleskem, ale i neúspěch nesouhlasným bučením a pískáním. Zkrátka dle toho, co bylo v danou chvíli třeba.

Posměváček a plačka jako povolání

V 19. století se v Paříži v hlavách dvou pánů Sautona a Porchera zrodil zajímavý nápad, dnešními slovy bychom řekli takřka geniální marketingový tah. Tyto stálé návštěvníky pařížské Opery napadlo nabízet profesionální aplaus na objednávky. Vznikla tak skupina odborných klakerů, jejichž činnost se stala pravidelnou součástí performancí. Existoval vcelku propracovaný systém těchto profesionálů, kde každý měl striktně vymezenou funkci a označení. Například pleureurs se vymezovali jako plačky a chatouilleurs udržovali dobrou náladu. Jindy se sofistikovaně výskalo, volalo po přídavcích, ale i bučelo, polohlasně mluvilo nebo pochechtávalo. Hector Berlioz se dokonce v knize Večerní hovory v orchestru vyjadřuje ve smyslu toho, že klakeři povýšili aplaus na umění, o němž nemá amatérské publikum ponětí. Běžní návštěvníci tedy v podstatě neznají tajemství správného aplausu a tento um náleží jen odborníkům.

V Národním ho „vyklakovali“

V historii klakování najdeme i českou linku. Ta se odehrála přímo v Národním divadle v roce 1926. Tehdy byla uváděna opera Vojcek (v originále Wozzeck, autorem je Alban Berg), jedno ze stěžejních děl operní literatury 20. století. Zároveň se jedná o dílo, mírně řečeno, složité a náročné, vyvolávající rozporuplné a často protichůdné reakce. Při jednom z uvedení klakeři tak silně projevovali svoji nevůli z tohoto opusu, že bylo představení přerušeno a nakonec zcela zrušeno pro nemístné a hlučné projevy publika. V podstatě šlo o nátlakovou akci, která tehdy přesáhla umělecké kruhy a přešla až do kruhů politických.

Sheldon Cooper a Rachel Greenová klakují pořád

V širším kontextu jsme klakům vystaveni v každodenním životě. Protože co je vlastně přidaný smích ve většině amerických sitcomů? Klakuje se v nich přesně tam, kde je třeba vyvolat odezvu na vyslovený vtip nebo gag. Říká nám, že právě na ten či onen podnět je třeba reagovat smíchem, jinak jsme vlastně vtip nepochopili. Pamatujete na Přátele, Krok za krokem nebo Chůvu k pohledání? A co třeba Frasiera nebo Teorii velkého třesku, Dva a půl chlapa, IT Crowd? Koneckonců i původní nedabovaná verze M*A*S*H* tyto našeptávače k pochopení humoru obsahovala.

Z hlediště do politiky

Na zmíněném příkladu Národního divadla je vidět, že klakování může přejít z uměleckého prostředí a vytvořit zdroj nátlakového jednání. Typicky na různých schůzích a shromáždění. Dnes se s ním setkáváme během ovlivňování voličů politických stran a veřejného mínění obecně. Stalo se součástí politické kultury nebo činnosti lobbistů.