Současný svět klade na empatii nové nároky. Digitální komunikace je přirozenou součástí vztahů a digitální empatie se stává klíčovou dovedností, která se tak trochu skrývá mezi řádky. Jak ale číst emoce tam, kde chybí tón hlasu i mimika?
Proč je důležité být empatický i bez neverbální komunikace
Online komunikace provází snad všechny typy vztahů – partnerské, přátelské i pracovní. Často, mnohdy i denně, komunikujeme prostřednictvím e-mailů, chatů, sociálních sítí nebo videohovorů. Nezřídka také s lidmi, které osobně vůbec neznáme. Navzdory tomu, že je takový dohovor obvykle rychlý a efektivní, chybí v něm jedna ze zásadních věcí podporující empatické vnímání: neverbální signály a nevyřčené emoce.
Míra empatie sice obecně souvisí s řadou faktorů – od genetických predispozic přes zkušenosti z dětství a sociální prostředí až po neurologické vlivy –, přesto ji lze rozvíjet. Trénink spočívá v analýze vlastních emocí, sledování vlastních myšlenek a pocitů, schopnosti učit se plně koncentrovat na druhou osobu a vést s ní hovor tak, abychom si ověřovali naše domněnky o jejím niterném stavu. Klíčovou roli zde hrají otevřené otázky.
V digitálním prostředí se empatie rozvíjí podobně, jen má jinou startovní pozici. I zde se však můžeme učit lépe porozumět emocím druhých a reagovat na ně citlivě.
Jaký je rozdíl mezi empatií v reálném a virtuálním světě?
Empatie v digitálním prostředí představuje schopnost vnímat, interpretovat a zároveň respektovat emoční stav druhé osoby skrze digitální médium. V případě osobního kontaktu nám pomáhá tón hlasu, mimika, gestikulace, postoj, oční kontakt. V online komunikaci jsme odkázáni na styl vyjadřování, rychlost reakcí a celkový kontext.
Absence neverbálních signálů může způsobit, že psaný text vyzní jinak, než autor zamýšlel. Obsah může příjemce vnímat jako chladný, ironický či dokonce útočný, přestože tak nebyl míněn. Roli hraje také tempo komunikace, kdy okamžité zprávy mohou vyvolávat pocit nátlaku a snižují kvalitu odpovědí. V neposlední řadě zde působí i jakási anonymita a psychologická vzdálenost, což může oslabovat zodpovědnost za vlastní, například nepříjemné, reakce.
Digitální svět nám s vyjadřováním emocí pomáhá skrze emoji. Jenže ani hromada smajlíků nezaručí, že nás druhý správně pochopí. Vždyť i to srdíčko stačí obrátit a je z toho pozadí…
V online prostředí proto dochází k nedorozuměním a zkreslování záměrů častěji než v reálném kontaktu. Mozek má tendenci doplňovat si mezery, pokud nám něco není jasné, a to bohužel mnohdy spíše negativně. Proto je vědomá empatie v digitální komunikaci klíčová.
Jak posilovat empatii v digitálním světě
Vědomě pracujme s jazykem
Je důležité si uvědomit, že v digitální komunikaci je zdrojem empatie již samotný výběr slov. Proto se snažme zprávy číst pozorně a v odpovědích volme taková slova, o kterých se domníváme, že druhou osobu nebudou zraňovat. Pomoci mohou jednoduché formulace typu „rozumím, že…“ nebo „chápu, že…“.
Zaměřujme se na emoce, nejen na fakta
Empatie v digitální komunikaci cílí především na uznání emocí, ne na řešení problémů. Dejme najevo, že druhého respektujeme a myslíme si, že to, co prožívá, dává smysl. (Aspoň trošku.) Takovým jednáním pravděpodobně snížíme obrannou reakci a komunikace bude plynout příjemněji.
Všímejme si rytmu komunikace
Tempo reakcí výrazně ovlivňuje celkový dojem z konverzace. Vyvarujme se příliš rychlých a unáhlených reakcí. Zároveň však neodkládejme odpověď příliš dlouho, aby nevznikl dojem nezájmu. Jestliže se nám odpovídat zrovna nehodí, je možné zaslat reakci o tom, že se vyjádříme později. Komunikace získá na férovosti.
Využívejme video/audio
U citlivých, osobních či konfliktních témat stojí za zvážení hlasová zpráva nebo videohovor. Tyto formy komunikace mohou výrazně snížit riziko nepochopení a zkreslení sdělení.
Buďme upřímní a transparentní
Empatie v digitálním prostředí zahrnuje také schopnost jasně komunikovat vlastní hranice, očekávání a postoje. Otevřenost podporuje důvěru a srozumitelnost.
Lidskost za obrazovkou
Mějme na paměti, že v digitálním světě, ať už se jedná o chat nebo sociální sítě, není vhodné situace unáhleně hodnotit ani reagovat útočně. Nesuďme lidi bez znalosti kontextu. Reagujme spíše dotazem než útokem. A nezapomínejme, že na druhé straně obrazovky/displeje stále sedí skutečný člověk, ne robot.
Paradoxem zůstává, že empatie může v digitální době ubývat i proto, že lidé ztrácejí schopnost být sami se sebou a se svým vnitřním světem, což se děje právě kvůli intenzivnímu soužití s technologiemi.
Abychom mohli být empatičtí, musíme umět vydržet ve vlastní samotě.
Moc hezky napsane