Slyšíte při čtení těchto řádků ve své hlavě hlas, nebo se vám před očima odvíjí filmová scéna? Zatímco pro někoho je vnitřní monolog věrným společníkem, jiní mají v mysli tichý projektor plný obrazů a symbolů. Pojďte prozkoumat fascinující rozmanitost lidského myšlení, kde slova, obrazy i pocity hrají hlavní roli.
Foto: freepik.com
Vnitřní hlas nebo myšlení v obrazech?
Vnitřní monolog (také vnitřní hlas, vnitřní řeč, self-talk) představuje způsob, jakým komunikujeme sami se sebou. Prostřednictvím něj analyzujeme, plánujeme, vzpomínáme nebo se třeba povzbuzujeme. Podstatné je, že tento jazyk je artikulovaný vnitřně, nikoliv nahlas. Jde o běžnou formu zpracovávání informací sloužící například k zapamatování důležitých věcí, a to díky vědomému opakování vybraných slov – v duchu.
Vnitřní řeč se u lidí objevuje s různou intenzitou – někteří ji praktikují téměř neustále, jiní jen v určitých situacích, například při plánování nebo rozhodování.
Na druhé straně stojí lidé přemýšlející zejména vizuálně (v obrazech). U nich nedochází k vnitřní formulaci vět, nýbrž k tvorbě scén a symbolů, které jim dopomáhají k pochopení situací i řešení problémů. Nejde o vnitřní hlas, spíše vnitřní projektor. Potřebují-li koupit pečivo, nezazní jim v hlavě věta: „Musím koupit chleba, rohlíky a možná pár croissantů,“ ale vybaví se jim regál v obchodě, v němž dané dobroty přímo vidí – a s nimi i celou posloupnost akcí. Takový způsob myšlení se může pojit s vyšší mírou kreativity a schopností lépe si pamatovat tváře či celé scény. Složité situace tito lidé řeší raději obraznou představivostí než čistě abstraktní logikou; mnohdy si proto kreslí náčrtky, aby do jádra problému lépe pronikli.
Rozdíly i společné znaky
Ještě před nedávnem se mělo za to, že v používání vnitřního hlasu nejsou mezi lidmi výrazné rozdíly. Neurovědecké výzkumy však dokazují opak. Myšlení v podobě slov údajně aktivuje centra mozku podobně jako při mluvení nahlas, přestože chybí skutečná artikulace. Naproti tomu vizuální myšlení zapojuje jiné oblasti v mozku než ty jazykové.
Zajímavé je, že vizuální myšlení může být podníceno i v případě přemýšlení slovy, což naznačuje, že uvažování v podobě obrazů může být jedním ze základních prvků mentálních procesů. Ve výsledku to znamená, že všichni pravděpodobně kombinujeme oba styly – myšlení ve formě slov i obrazů, jenom s různou intenzitou. Při čtení knihy tak chvíli slyšíme dialogy postav a vzápětí je vidíme jako ve filmu.
Různé formy myšlení se běžně kombinují a mohou se měnit podle situace – například při vzpomínání často převažují obrazy, při plánování slova.
Vnitřní monolog může být tichá intuice i abstraktní koncepty
Myšlení nemusí stát výhradně na slovech či obrazech. Existují i jiné, méně nápadné cesty. Někteří lidé popisují své úvahy jako intuitivní vědění – pocit, že se situace v mysli postupně vyjasňuje sama od sebe. U jiných myšlení probíhá skrze emoce, tělesné vjemy nebo čistě abstraktní koncepty.
Podobné stavy nelze jednoduše přeložit do slov ani obrazů, vycházejí spíše z celkového pochopení situace. Proto se jim někdy říká nesymbolizované myšlení – myšlenky se zjevují jako celek a nejsou reprezentovány po sobě jdoucími znaky.
Tento fenomén vynikne zejména u lidí s tzv. afantazií. Ti v mysli postrádají vizuální představivost. Pakliže se k tomu přidá absence vnitřního hlasu, může se zdát, že je v jejich hlavě ticho a tma. Opak je však pravdou. Jejich mozek pouze pracuje s čistými informacemi a daty, bez potřeby multimediálních příloh. Dle vědců jde o fascinující ukázku rozmanitosti, nikoliv o chybu. Tito lidé se zkrátka naučili situace řešit jinými způsoby.
Mozek každého z nás funguje trochu odlišně.
Zajímavou otázkou zůstává prožívání vnitřního monologu u neslyšících. V podstatě ale platí, že mohou zažívat všechny způsoby myšlení jako lidé, kteří slyší – v obrazech, abstraktních konceptech či emocích. Zásadní je, zda měli v životě možnost mluvenou řeč slyšet. Pokud ne, jejich vnitřní řeč nahrazuje jiný systém než klasická slova; mohou si například představovat, jak někdo znakuje.
Jak byste popsali způsob svého uvažování? Vnitřní hlas (nebo dokonce samomluva), obrazy či jiná forma?
