Hlazení těhotenských bříšek a šišlání? To s láskou k dětem souviset nemusí

Hladit cizí těhotenská bříška nebo šišlat na miminka a malé děti – pro někoho přirozený projev lásky, pro jiné nepochopitelný zvyk. Co o tom zjistila věda?

Máte také známou/známého, co se neostýchá pohladit každé těhotenské bříško v dosahu? Někoho, kdo při pohledu na miminko automaticky přepne do šišlavého a ňuchňacího módu? Věda má překvapivé odpovědi, proč méně může znamenat více.

Kdo hladí, ten má rád? Nikoli nutně. Možná jenom rád narušuje osobní prostor

Necítíte potřebu hladit kamarádkám těhotenské bříško? To je naprosto v pořádku. Kulaťoučké bříško sice budí zvědavost, věda však upozorňuje na důležitost osobního prostoru pro nastávající maminky. Totéž platí pro děti. I ony mohou upřednostňovat větší odstup. Paradoxně tak větší opatrnost (nesahat bez vybídnutí) může naznačovat vřelejší city k ženě i dítěti.

Příležitost nebo zvyk neznamenají automaticky, že je to v pořádku.
Vždy je důležité zohlednit pocity druhých.

Vysportovaný mužský zadek na dosah ruky není pobídkou ke štípnutí. Odhalený bujný dámský dekolt není místem, kam lze kdykoli složit hlavu. A těhotenské bříško není soška Buddhy, aby si jej mohl jen tak někdo (a ano, vy jste v 90 % jen tak někdo) pohladit.

Každý tvor, nehledě na věk, formu, odhalenost či stav, má nárok na svůj osobní prostor. Ten by měl být respektován. Respektem dáváte najevo, že si vážíte druhých víc než svých impulzů.

Otazník (s malým vykřičníčkem) se vznáší nejen v oblasti etiky, etikety, empatie vůči těhotným, ale i v oblasti akustiky. Miminka totiž v bříšku vnímají zvuky zkresleně, takže přirozený hlas z běžné vzdálenosti je pro ně příjemnější než šišlání přes bříško maminky. Resp. nemáte-li možnost promlouvat k dítěti v prenatální fázi během odvážných jógových póz, přirozená mluva z běžné konverzační vzdálenosti zajistí přenes zvuků s minimem zkreslení a bez iritace oušek.

Šišlání: Roztomilé, nebo škodlivé?

„Južusky, ti ši klášný mimiňko!“ Šišlání může být roztomilé – minimálně pro vás, na první poslech. Potěší emoce, ale pokud byste ho používali příliš často, dítě by mohlo postrádat správné jazykové vzory, čímž by se mohl narušit jeho vývoj. Zatímco štěně nebo miniaturní pepřenka šišlání (pravděpodobně) opakovat nebudou, dítě se z každého slova učí → imitace. Proto každé slovo a každá věta, co dítě slyší, utváří jeho komunikační svět. Příležitostné šišlání během hry je zcela v pořádku a může být zábavné. Nemělo by však převažovat nad přirozenou, jasnou a správnou řečí.

Parentese: Účinný nástroj komunikace

Parentese představuje specifický způsob komunikace. Spojuje hravost s efektivním rozvojem. Je charakteristický vyšším tónem hlasu, výraznou intonací, pomalejším tempem, jasnou výslovností a přirozenými pauzami mezi slovy. Výzkumy ukazují, že má pozitivní dopad na vývoj mozku kojenců, zejména pokud rodiče používají skutečná slova a zapojují děti do konverzace. (ScienceDaily, UW Homepage)

Vyšší tón hlasu doprovázený výraznou mimikou, především úsměvem, popř. zdrobnělinami, považují mnozí partneři, malé děti a některá zvířata za projev lásky (viz výzkum z Lorandovy univerzity). Takže určitá hravost v řeči v nejbližším kruhu (s respektem) není na škodu. Ba naopak!

Studie z University of Washington zjistila, že děti, jejichž rodiče byli trénováni v používání parentese, měly ve věku 18 měsíců větší slovní zásobu než děti rodičů, kteří tento způsob nepoužívali. Parentese přirozeně zachycuje pozornost, motivuje k interakci a podporuje rozvoj jazyka. Šišlání takový efekt nemá. Dítě sice zareaguje na zvuk, jenže nezíská slovní zásobu ani správné vzory řeči.

Rodiče, kteří komunikovali stylem parentese, častěji používali skutečná slova, což vedlo k tomu, že jejich děti říkaly správná slova téměř dvakrát častěji než ty v kontrolní skupině. (ScienceDaily)

Jak vypadá parentese v praxi?

Klíčové je zachovat povětšinou skutečná slova s přednesem podobným stand-up komedii pro unavené obecenstvo (tzn. aby slova dodala energii a zaujala). Například:

Místo šišlavého: „Ty jši tak klášný mimišek!“ použijte: „Ty jsi tak krásné miminko!“ řečeno vyšším, melodickým hlasem.
Místo: „Ham ham, papáme kašičku!“ zkuste: „Jíme dobrou kaši/čku, že?“ s důrazem na jednotlivá slova.
Při čtení knížky neříkejte: „Podívej, hafík, hafhaf, ňo ano, haf!“ spíše: „Podívej, pes štěká: haf haf!“ s přirozeně živou intonací.

Parentese (na rozdíl od baby talku → žvatlání a nespoutaného šišlání) zachovává správná slova a logiku, pouze upravuje způsob jejich přednesu. (cambridge.org)

Respekt v řeči i ve vztazích

Mluvíte-li s dětmi přirozeně, pomáháte jim rozvíjet řeč a schopnost vyjadřovat myšlenky. „Dospělá“ mluva přitom neznamená používat komplikované vědecké termíny, nýbrž respektující způsob komunikace. Ten ukazuje, že jejich pocity, myšlenky a slova mají stejnou váhu jako u dospělých.

Pakliže bych se zeptala dítěte, které má naštvaný výraz ve tváři: „Čopa má pldelineška ža ploblémíšek?“, mohla bych v něm vzbudit dojem, že jeho problém není tak důležitý jako problémy dospělých (těch se málokdy ptáme šišlavě, když se trápí). Oproti tomu s respektujícím přístupem: „Co Tě trápí, Eufrozínko?“ ukazuji, že její myšlenky beru vážně.

Pokud berete děti za rovnocenné parťáky v konverzaci, budujete jejich sebevědomí a sebeúctu. Navíc podle výzkumu z University of Washington jsou děti vystavené širší slovní zásobě a složitějším větám nejen jazykově zdatnější, ale také emocionálně stabilnější.

Když dítě cítí, že je bráno vážně, rozvíjí svou schopnost empatie a vnímání světa kolem sebe, což je základ pro zdravý harmonický vztah s okolím.

Rozdíly napříč krajinami i jednotlivci

Komunikace s dětmi je důležitá po celém světě, ale každá kultura (i jedinec!) k tomu přistupuje trošku jinak. Kupříkladu v Japonsku na děti příliš nešišlají. Kladou důraz na respekt a zdvořilost již od raného věku. Japonští rodiče totiž věří, že děti se rychleji učí, když se s nimi jedná jako se sobě rovnými (magnificantjapan.com).

V některých afrických kulturách zase matky nosí své ratolesti na zádech během každodenních činností. Nevisí tedy pohledem na dětech celý den a zřídka používají zdrobněliny. Tento přístup podporuje samostatnost dětí. Učí se (samy) pozorováním komunity kolem sebe. Zároveň cítí bezpečí díky blízkosti rodiny a nejbližších.

Pozor na mylné domněnky

Když jsme u mylných domněnek, vzpomeňme na film Maleficent. (Text obsahuje spoilery.) Zatímco se „hodné“ víly rozplývaly nad malou Aurorou, ve skutečnosti upřednostňovaly vlastní zájmy. Podobně její otec, král Stefan, maskoval svou touhu po moci a kontrole za „otcovskou lásku“. Ve skutečnosti mu šlo pouze o vlastní zájmy, jež prosazoval manipulací a podvody. A „zlá“ královna Maleficent? Působila chladně. Auroru oslovovala drsně znějícím „beastie“. Přesto to byla právě ona, kdo dívku skutečně chránil, kdo tu pro ni celé roky (potají) byl, podporoval, zachránil ji pravou mateřskou láskou… Nakonec za ni položila i život.

Příběh připomíná, že skutečná láska a péče se neměří tím, co se nám prezentuje na první pohled, nýbrž respektem a ochranou napříč rokům a těžkým chvílím.

Mnohé zlo se maskuje za líbivými gesty a lží, co krásně zní. Mnohé dobro se skrývá za trnitými hradbami… A (pa)rohy.

Praktikujete šišlání a doteky ve zdravé míře?

Mluvíte s dětmi přirozeně? S respektem? Položte si otázky: Používáte podobný přístup k rodičům, sourozencům či přátelům? Nebagatelizujete rozdíly v jednání frází: „děti z toho přece nemají rozum“? (To by byla chyba.)

Respektujete dostatečně osobní prostor? Představte si, že jste opět v dětských letech. Jak byste se cítili, kdyby k vám přišli přátelé od tety z druhého kolene a začali vás ňuchňat. A ne proto, že byste si pro pohlazení přišli (po té, co byste si je oťukali), ale protože se JIM chtělo a zdáli jste se jim hezcí. Kupříkladu objímání prospívá lidem (nejen lidem) všech věkových kategorií, avšak musí být chtěné a schválené oběma stranami.

Odsuňte předsudky, otevřete srdce (nebo aspoň knihy + studie)

Ego se zvykem našeptávají různé věci. Často mylné. Takže až příště uvidíte, že se někdo šišlajíc nehrne k hlazení cizího človíčka (i ti nejmladší jsou lidé), nepovažujte to automaticky za negativní postoj. Tento styl může být projevem lásky, respektu, opatrnosti a jemnosti. Ne nadarmo se říká: Jednejte s dětmi tak, jak chcete, aby ony (jednou) jednaly s vámi.