„Všichni jsou stejní.“ Věta plynoucí ze zklamání nebo fakt?

Kdo z nás si někdy nepovzdechl, že všichni jsou stejní? Tato myšlenka přichází většinou ve chvílích zklamání a rezignace. Co na to říká věda, je na tom kousek pravdy?

Blbci jsou často k nerozeznání, ale i ti jsou pro vědce jako sněhové vločky

Podle statistiky (viz worldometer 26. 07. 2024) na Zemi žije cca 8 124 124 500 lidí. Zní to jako velké číslo, které může bláhově chlácholit, že když něco se pokazí, najde se skoro stejná náhrada, protože pravděpodobnost na dvojníka musí být velká. Omyl. Výzkumy z University of New South Wales a Flinders University ukazují, že šance na nalezení dvojníka, tedy osoby se stejnými rysy, je asi 1 ku 1 bilionu. Tento výzkum zahrnoval analýzu specifických měření obličejových znaků a ukázal, že najít dva lidi, byť jen s osmi totožnými obličejovými rysy, je prakticky nemožné. (HowStuffWorks) (Adelaide University) Kdybychom chtěli i další podobnosti, jako váhu, výšku nebo (dnes tolik opomíjenou) povahu, jsme s šancí ještě níže.

Přestože věda dvojníkům příliš nevěří, jsou populárním tématem platformy Quora, kde lidé sdílí své názory + zkušenosti a pokládají dvojníky za téměř běžné.

Co za tím stojí?

Lidé mají tendenci vidět vzory i tam, kde nejsou. Literatura pro takovou situaci nabízí krásný termín: Pareidolie. Mozek totiž rád automatizuje a snaží se usnadnit si práci tím, že vmáčkne to, co zná, všude, kam může, ač realita pokulhává. Nevinně tak můžeme vidět tvář v oblacích nebo podobnost mezi námi a naším filmovým idolem. Pak tu máme iluzi, tedy stav, kdy jsme přesvědčeni, že to, co/jak vnímáme, je nezkreslená realita. Nelze opomenout ani subjektivitu, minulé zkušenosti, aktuální emoční rozpoložení, kontext, komunikační šum apod.

Většinu toho, co náš mozek vnímá (i za normálních okolností), zkresluje. Proto romantici radí vnímat i srdcem.

Vědecké zkoumání se od našeho liší. Vědci tráví nad tématem více času, používají specifické metody. Častokrát jdou do úrovní, kam se my, za normálních okolností, ani špičkou nosu nedostaneme. Přesto nemohou zaznamenat a prozkoumat všechny fenomény, co lidé zažívají/mohou zažívat v běžném životě.

Vědecká jistota se pohybuje max. kolem 99 %. Mohou se tudíž mýlit. A upozorňují na to.

Všichni jsou stejní, přesto jiní

Dokonce i dvojčata se při bližším zkoumání liší. Ačkoli letmo vypadají totožně, sdílí šatní skříň, výchovu, prostředí, stejně přijde den, kdy si jeden oblékne tričko naruby. A v tom okamžiku se jejich esprit a životní cesty začnou lišit víc a víc…

Šance, že nyní běhá po světě někdo stejný jako vy, je vědci popsána jako astronomicky nízká.

Jestliže počet rysů minimalizujeme (nemyslíme tím počet středně velkých kočkovitých šelem, ale rysů jakožto znaků), například pouze stejný nos, tvar čelisti, čelo, obočí, pravděpodobnost shody stoupne. V případě zaměření na skupiny s podobnými znaky (např. vášnivé milovníky alkoholu fandící stejnému týmu a stejné politické straně) můžeme získat dojem, že tady příroda s rozmanitostí šetřila. Stačí si na to (nebo na ně) ale posvítit…

Psychologie vnímání lidí

Když říkáme: „Všichni jsou stejní,“ obvykle tím vyjadřujeme zklamání z opakovaných srdcebolů a dalších negativních zkušeností. Některé vzorce (chování i vzezření) opravdu můžeme vídat opakovaně. To nás může vést ke zjednodušování a generalizaci. Podíváme-li se na klienty určitých zkrášlovacích institucí, lehce vyvstane domněnka, že všude se prezentuje jenom jedna, velmi početná rodina. Při randění s nevěrníky také neuvidíme mnoho rozdílů. Všichni nevěrníci podvádějí. Lidé, kteří jiným už několikrát ublížili, byli sobečtí, prolhaní, manipulativní, egocentričtí apod., budou pravděpodobně ubližovat dál. Pokud vstoupíme do místnosti, kde tito lidé sedí a sdělují si svých 666 zážitků, budou nám, jistým způsobem (a zcela právem), připadat stejní.

„Vždyť je to tady jeden vedle druhého samý Debil nebo Blbeček! Se podívejte: Debil, Blbeček, Debil, Blbeček, Debil, Blbeček, Debil, Blbeček. Akorát támhle vzadu, to je snad jediná výjimka, sedí dva Blbečci vedle sebe.“
J. Cimrman

Navzdory těmto generalizacím je každý člověk jedinečný. Biologicky vzato, spojuje nás z 99,9 % stejná DNA, ale ta zbývající desetina procenta představuje rozdíly, jež nás činí unikátními. Narazíme-li na blbce, radujme se, úplně stejný už jinde není. A když narazíme na skvělého člověka? Tak to se radujme 100× víc, protože máme báječnou sněhovou vločku, o kterou se vyplatí s láskou pečovat a užívat si to štěstí, že jsme se našli.

Sněhové vločky jsou si podobné, přesto je každá jiná. Unikátní. Nenechte svou vločku roztát, stejnou už nenajdete.

Láska nám to ukáže chtě nechtě

Ačkoli se může zdát, že všichni jsou stejní, člověk, kterého milujeme, nám zpravidla nejintenzivněji a nekompromisně ukáže: jedinečnost existuje. Najednou zjistíme, že i když všechny ostatní umíme do jisté míry odhadnout nebo dokonce nějak známe, on je jiný. Vášeň, láska, způsob, jakým přemýšlí, humor, empatie i to, jak nás vidí… A nemusí jít o člověka. Jedinečnost nám může prezentovat také příroda. Každý strom, byť stejného druhu, je jedinečný.