Proč je těžké se omluvit a jak to změnit

Máte v sobě zahryznuté křivdy minulosti, které vás neustále pronásledují? Nebo vás naopak užírá pocit, že jste způsobili někomu příkoří a potřebujete, aby vám odpustil? Proč je pro nás tak těžké se omluvit, když víme, že jsme udělali chybu? A jak správně požádat o odpuštění, aby omluva padla na úrodnou půdu?

Kdyby svět byl dokonalý, žádné omluvy bychom nepotřebovali. Jenže svět dokonalý není, a proto se bez nich neobejdeme.

Omluva je jedna z nejtěžších věcí v mezilidských vztazích. Má ale velkou moc. Může zachránit situaci, vztah, manželství nebo pověst. Ale i naopak – tam, kde někdo právem očekává omluvu a nedočkal se jí, může způsobit ochladnutí vztahů.

Genderové rozdíly

Studie z oblasti mezilidských vztahů ukazují:

Ženy hlásí, že se omlouvají častěji než muži. Neznamená to však, že více chybují. Tento rozdíl se vysvětluje tím, že ženy častěji považují určité chování za důvod k omluvě, zatímco muži jej hodnotí jako méně urážlivé. To znamená, že samotná frekvence omluv nemusí být rozdílem v ochotě omluvit se, ale ve vnímání toho, co vyžaduje omluvu.

„Omlouvám se za své chyby… ale jen za ty, kterých si všimneš.“

Proč je omluva tak těžká?

Prosit o odpuštění je zvlášť těžké pro lidi se silnou osobností a sklonem ovládat druhé. Jsou to většinou jedinci, kteří mají rádi vše pod kontrolou a v případě, že by se měli omluvit, mají pocit, že ztrácejí kontrolu nad situací.

Další věcí, co nám brání se omlouvat, je strach z odmítnutí. Strach z odmítnutí je obecný lidský problém. Hamilton Beazley, vědec působící na St. Edward’s University v Austinu v Texasu a autor knihy No Regrets (Není třeba litovat), říká: „Omluva znamená přiznat, že jsme chybovali, a to přiznáváme neradi… Omluvou se vydáváme druhému na milost, protože prosíme o odpuštění, o čem jsme přesvědčeni, že nám může udělit jen on. A my se obáváme, že by nás mohl odmítnout.

Je pro nás těžké zkrátka přiznat, že jsme chybovali. Vnitřně máme pocit méněcennosti z toho, že jsme selhali. Naopak ovšem, když se omluvit dokážeme, naše vnitřní hodnota sílí, protože děláme správnou věc.

Omluvit se, i když jsme ublížili neúmyslně

Pokud jste rodičem dospělého dítěte, s nímž máte napjaté vztahy nebo se vám zdá, že se chová nezodpovědně, podle klinické a komunitní psycholožky Jennifer Thomasové, Ph.D. byste se měli zamyslet nad svými výchovnými metodami. Možná je na čase se dceři nebo synovi omluvit. Snad žádný rodič nedělá schválně chyby ve výchově, to ale neznamená, že jsme se jich nedopustili. Co když našim dětem tyto chyby zkomplikovaly život?

Ačkoli omluva emocionální a vztahovou nezralost dítěte (anebo dospělého) neodstraní, může podpořit uzdravení vašeho vzájemného vztahu. Váš potomek jistě ocení, že jste našli odvahu přiznat své chyby.

Jak se správně omluvit?

Někdy máme tendenci říct strohé: „promiň“, jít rychle od toho a doufat, že je vše v pořádku. Většinou náš protějšek vycítí, že takováto omluva není upřímná. Stejně jako když se jdeme omluvit, ale v omluvě vysvětlujeme, proč jsme jednali tak, jak jsme jednali, nebo dokonce svalujeme vinu na někoho jiného. Tato formulace omluvy vlastně není omluva. Docílíte akorát toho, že osoba, které se omlouváte, bude stále (a možná ještě víc) nazlobená.

Jak se tedy omluvit? V první řadě je nejlepší omlouvat se v tváří v tvář. Nepoužívejte elektronickou cestu, i když je mnohem snazší. Udržujte oční kontakt, nemějte založené ruce na prsou. Volte slova, kterými neobviňujete, nevymlouváte se. Přihlaste se k tomu, co jste pokazili a přijměte za to zodpovědnost, případně můžete nabídnout i odškodnění a zvažte prosbu o odpuštění.

Nakonec pár tipů, jaké věty můžete použít:

• Vynasnažím se to napravit.
• Moje chování bylo nepřijatelné.
• Je mi to líto.
• Rád bych si získal zpátky tvou důvěru.
• Chápu, že jsem tě dostal do obtížné situace.
• Nemusíš mi odpovídat hned, ale myslíš, že bys mi to mohl někdy odpustit?
• Chápu, že slova nic nespraví. Vím, že ti musím ukázat, že se změním.
• Moc se omlouvám, je mi fakt hrozně, že jsem tě tak zklamal.
• Vím, že jsem se nezachoval správně.
• Můžu to nějak napravit?
• Omlouvám se za svoje chování.

Zdroje: Pět jazyků omluvy – Gary Chapman a Jennifer Thomasová, https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov

Omluva nezačíná slovy

Důležité je, aby omluva vycházela od srdce a aby ji doprovázela skutečná snaha situaci napravit. Na druhou stranu pozor na přílišné omluvy, kdy se omlouváme i za to, co jste neudělali, anebo na omluvy manipulátorů, v nichž upřímnost a čisté úmysly chybí.

A proč nám někdy nejde se omluvit, přestože si vše zdravě uvědomujeme a prociťujeme? Často nás nebrzdí samotná chyba, ale stud. Vina říká: „udělal/a jsem něco špatně“, zatímco stud šeptá: „jsem špatný/á“ — a právě ten nás často umlčí dřív, než se stihneme omluvit.

Než se do omluvy pustíte, zkuste se na chvíli zastavit. Připomeňte si jednu věc, na kterou jste u sebe pyšní. Ne jako obhajobu, ale jako oporu. Člověk, který se umí sám o sebe opřít, zvládne lépe své chyby přiznat, omluvit se a napravit.

A člověk, který umí odpustit sobě, umí odpustit i druhým.