Novoroční předsevzetí: Proč je letos neřeším a proč byste neměli ani vy

Nový rok, čistý stůl a velké plány. Jenže s omezenou životností. Letos jsem se však rozhodla, že si žádná novoroční předsevzetí dávat nebudu. Žádná velká prohlášení, žádné „od zítřka se mění celý můj život“. Žádné seznamy vyvěšené na lednici a napsané s vážností, jakou mívají jen závěti nebo pracovní smlouvy.

Tenhle plán se vlastně každoročně opakuje. Jsem z něj nadšená hned od začátku – je jednoduchý, realistický a hlavně má velkou šanci vydržet déle než prvních pár lednových dní.

Letos jen pár drobností

Každý rok mi vydrží nedávat si předsevzetí zhruba do chvíle, než si v hlavě řeknu, že na pár drobností bych se přece jen mohla zaměřit. Jen na maličkosti. Na téměř zanedbatelné úpravy životního stylu. Třeba že bych letos mohla sníst míň čokolády (omezit ji jen na nutnou dávku pro udržení mládí, neb tmavá čokoláda prý omlazuje). A k tomu bych se mohla taky trochu víc hýbat. Ne trénink na maraton. Jen takové to cvičení, po kterém mám dobrý pocit. Třeba dvakrát do týdne. 

Jak se nenápadně rodil seznam

A jak tak nad těmi drobnostmi přemýšlím, dochází mi, že se mi v hlavě začíná tvořit seznam. Zatím je krátký, přehledný a působí velmi nevinně. Lépe jíst. Víc se hýbat. Možná chodit spát o něco dřív a netrávit večery scrollováním. Nic přehnaného. Nejsou to předsevzetí. Jsou to ty drobné věci, o nichž všichni víme, že by nám dělaly dobře – bez ohledu na datum v kalendáři. Návrhy, které zní rozumně, sympaticky… a až podezřele povědomě.

Životnost omezená

Tenhle seznam mívá jednu drobnou vadu, o které všichni víme hned od začátku. Jeho životnost se pohybuje někde mezi jedním a maximálně sedmi dny. Ne proto, že bychom byli slabí nebo nedisciplinovaní, ale proto, že život má ve zvyku do plánů vstupovat s vlastní kreativitou. Někdy přijde únava, jindy pracovní shon, občas obyčejná chuť na něco dobrého a pohodového. A najednou je jasné, že tenhle seznam nebude dodržovaný s takovou vážností, s jakou jsem si ho v duchu sepsala.

Letos bez dramat

Letos je na tom ale něco překvapivě uklidňujícího. Poprvé mám totiž pocit, že když ten seznam – který se v hlavě zase rodí – přestanu dodržovat, nic se nestane. Žádná vnitřní přednáška o selhání, žádné přesvědčování sama sebe, že „od pondělí jedu znovu“. Prostě jen zkonstatuju, že se to nepovedlo podle plánu, a jdu dál. Bez dramat, bez trestů a bez potřeby si to nějak vyčítat. 

Možná je to známka dospělosti, možná jen únava z toho být na sebe pořád přísná. Obojí je vlastně docela v pořádku.

Předsevzetí splněno

Takže ano, letos si opravdu žádná novoroční předsevzetí nedávám. Jen opět sepisuju malý seznam věcí, které bych chtěla dělat o trochu líp. A který se s velkou pravděpodobností rozpadne dřív, než se u jedné z dcer objeví již sedmá vlna rýmy za poslední měsíc. To je totiž přesně ta dávka reality, co háže do předsevzetí vidle. 

A víte co? Je to vlastně úleva. Protože nejde o to, kolik plánů dodržíme, ale jak se k sobě chováme, když je nedodržíme. A pokud letos zvládnu být na sebe aspoň o kousek laskavější než loni, můžu moje předsevzetí považovat za splněné.