Pohádky jako manuály přežití? Moudrá poselství i temnota

Když dnes řekneme „pohádka“, většině z nás naskočí obrázek vánočního programu nebo dětské knížky, pastelových ilustrací a šťastného konce, kde se všichni vezmou za ruce a zazpívají. Jenže věřit, že původní pohádky byly hlavně pro děti, je asi stejné jako myslet si, že heavy metal vznikl pro ukolébání batolat.

Pohádky nebyly pro děti

Nejstarší pohádky vznikaly jako lidová vyprávění pro dospělé. Kolovaly v hospodách, na trzích, při práci i v aristokratických salonech. Řešily hlad, smrt, sexualitu, moc, zradu, násilí – tudíž to, co lidi reálně trápilo.

Tuto syrovost potvrdil historik Robert Darnton. Podle něj byly pohádky realistickým obrazem bídy a nejistoty tehdejšího života, nikoli zdrojem sentimentu. Ostatně, stačí se podívat na původní Červenou karkulku od Charlese Perraulta (1697). Dívka je sežrána vlkem. Bez záchrany. Konec. Autor tím varoval mladé ženy před „vlky v lidské podobě“ – sexuálními predátory. A pohádky bratří Grimmů? V raných vydáních najdeme usekané končetiny, oslepení, vraždy i kanibalismus.

Proč jsou původní pohádky tak kruté?

Protože nebyly primárně zábavou, nýbrž manuálem přežití. Z psychologického hlediska nabízely bezpečný trenažér. Posluchač si v příběhu prošel ohrožením, ztrátou či zradou – bezpečně a pohodlně. Mozek se tak učil, jak situaci zvládnout.

Tento princip popsal Bruno Bettelheim: pohádky pomáhají symbolicky zpracovávat hluboké úzkosti, rivalitu i strach. Nutno však dodat, že Bettelheimova práce je kontroverzní.

Ani „jemné“ verze nejsou vždy v pořádku

Historička Maria Tatar přinesla důležité varování: zjemňování sice většinou odstranilo sexualitu, jenže násilí a toxické vzorce často setrvávají.

Vezměme si třeba Aladina: patologický lhář. A Kráska a zvíře? Z pohledu psychologie nejde o lekci o vnitřní kráse, spíš o romantizaci věznění… Stockholmský syndrom v zámku s pěknou knihovnou. Taková vyprávění normalizují lhaní, kontrolu, izolaci a ženu vykreslují jako nekonečně přizpůsobivou a tolerantní. To není romantika, jsou to červené vlajky!

Když je „moc“ v nerovnováze

Feministické autorky dlouhodobě poukazují na problematické vzorce v tradičních pohádkách. Literární badatelka Kay Stone v nich spatřuje nebezpečný nástroj stereotypizace, který dětem podsouvá rádoby správné role a brzdí jejich přirozený rozvoj. Týká se to zejména dívek. Často byly zobrazovány jako pasivní hrdinky čekající na odměnu sňatkem nebo čelily trestu za neposlušnost či zvědavost. Marina Warner pak v této souvislosti zmiňuje černobílé vidění světa, v němž ženské postavy oscilují mezi extrémy: od sličné panny k čarodějnici, od bezbranné oběti ke krvelačnému monstru.

Svítá na lepší časy

Pohádky se vyvíjejí a přibývají nové. Postavy mají dynamiku, pestrost, hloubku. Na světlo se dostávají aktivní hrdinky, různorodé rodiny, netradiční přátelství, spolupráce… Výzkumy naznačují, že tyto příběhy bořící zažité šablony otevírají dětem nové obzory a přirozeně podporují jejich empatii.

Ne všechny původní pohádky byly hororové (a bez dobrého konce) a ne všechny nové jsou dobré (a skutečně šťastné). Krásné kousky, stejně tak ty stresující, se vyskytují napříč časem.

Jaká dobrá poselství a moudra v pohádkách najdeme?

• Svět je nebezpečný, leč zvládnutelný.
• Strach není slabost, ale signál.
• Učení tvoří nezbytnou součást zrání.
• Pomoc často přichází z nečekaného směru.
• Zlo se ne vždy dá snadno rozpoznat.
  
  

Pohádky nás neučí nebát se. Učí nás co dělat, když se bojíme. Tedy, aspoň některé.

Proč na to hezké zapomínáme?

Naděje, čest, spravedlnost, oddanost, pravda, bezpodmínečná věčná láska… Znáte někoho, komu tahle slova zní jako pšouky ve veřejné knihovně? Někoho, kdo téměř pohoršeně namítne: „Takový svět neexistuje!“? Důvodů může být několik…

1. Věřit v dobro znamená přijmout odpovědnost

Připustíme-li, že lidé mohou být skutečně dobří, čestní, laskaví, pak se tyto hodnoty stanou neúprosným měřítkem nás samotných. A to psychicky vyčerpává. Snazší únik představuje víra v „přirozenou“ lidskou špatnost, považovat zradu za normu, lež za běžný nástroj a sobeckost za nevyhnutelnou.

2. Skeptici z donucení

Pak jsou tu lidé, kteří v dobro kdysi věřili, ale život jim uštědřil tolik lekcí, že jejich víra narazila na limit. Nejde o cyniky toužící po ovládnutí světa ani o lidi, kteří by ubližovali. Pouze se stáhli do ústraní. Jsou opatrní. Ke „slaďárnám“ nedůvěřiví. Raději volí klid: knížku, kávu, suchý humor.

3. Ach, ta biologie

V minimalizování dobra „pomáhá“ rovněž evoluční nastavení mozku, takzvaný negativity bias. Odjakživa bylo výhodnější všimnout si zla – nebezpečí než dobra, které je tiché a neútočí. I proto pamatujeme především temné postavy.

Co pohádky dělají s psychikou (a proč fungují i na dospělé)

Struktura příběhů podle folkloristy Vladimira Proppa, od zákazu přes porušení, zkoušku, trest a souboj až odměně, překvapivě dobře odpovídá způsobu, jakým naše psychika zpracovává krize.

V pohádkovém světě můžeme být vším: hrdinou, vlkem, macechou, veličenstvem s narcistní poruchou i ztraceným dítětem.

Skrze ztotožnění si nanečisto testujeme vlastní reakce a ujasňujeme si hodnoty, což z pohádek dělá mocný nástroj v seberozvoji i v psychoterapii. Jen nám u toho terapeut obvykle nezpívá.

Moderní svět sice nahradil hluboký les algoritmy a draky hypotékami, lidská psychika se však moc nezměnila. Stále potřebujeme příběhy, které nám dovolí čelit chaosu, aniž bychom se v něm utopili.

Které pohádky máte nejraději?

Naše srdcovky: VALL-I, Coco, Byl jednou jeden král…

Zdroje: Darnton, R. – Peasants Tell Tales, Tatar, M. – The Hard Facts of the Grimms’ Fairy Tales, Warner, M. – From the Beast to the Blonde, Stone, K. – The Misuses of Enchantment, Petrenko et al. (2020) – Fairytale Semantic Differential, Bettelheim, B. – The Uses of Enchantment,Propp,V. MORPHOLOGY OF THE FOLK TALE (1928),Charles Perrault – Le Petit Chaperon rouge (1697)