Odpuštění neznamená zapomenout, nechat být nebo neřešit. Jde o komplexní vnitřní proces, kdy se transformuje prvotní postoj. Změní se náš náhled na toho, kdo nám ublížil, a na událost, která nám způsobuje bolest.
Je odpuštění nutné?
K tomu, abychom pochopili důležitost odpuštění, si můžeme představit, jak by vypadal svět bez něj. Například nejstarší literární díla jako řecké tragédie nebo biblické knihy představují mimo jiné svět bez odpuštění. Právě proto se v těchto dílech objevují témata pomsty, násilí, viny a trestu, otázka svědomí či uvědomění si důsledků vlastních činů.
Schopnost odpustit se může jevit jako nespravedlivá a bolestivá. Jenže opak je pravdou. Bez ohledu na to, že odpuštění je zároveň jediná rozumná cesta, jak ze situace vyjít.
V opačném případě, tedy v případě neodpuštění, se lidé dostanou akorát do bludného kruhu nenávistí, nesnášenlivosti a utrpení. Mnohdy se tyto negativní postoje mohou dotknout i těch, co si to ani nezaslouží. Může jít například o rodiče a jejich děti. Proto by se dospělí měli naučit vystoupit z negativního koloběhu neodpuštění.
Odpuštění a trest se nepodmiňuje, ani nevylučuje. Samozřejmě existuje řada činů, jejichž pachatele je na místě potrestat. Nicméně je rozdíl mezi tím, když se ozveme, protože cítíme morální povinnost to udělat, a tím, kdy trestáme sebe sama. To nastává tehdy, pociťujeme-li emoční zátěž, kterou škodíme sobě, nikoliv viníkovi.
Co odpuštění vůbec znamená?
Odpuštění můžeme chápat primárně jako určitou snahu někomu odpustit. Proces odpuštění je ale možné si vyložit nejen jako samotné odpuštění, ale také jako zvládnutí souvisejících emocí a bolesti.
- Rozpoznání nespravedlnosti. Nejprve je nutné si vůbec uvědomit a přiznat, co cítíme. Zranění, bolest, zlost, křivdu…
- Rozpoznání důvodu. V dalším kroku je vhodné si zvědomit, proč negativní pocity máme – proč cítíme nespravedlnost, zášť, vztek, smutek.
- Nutnost odpuštění. Pokusme se nad situací zamyslet a dojít k náhledu na věc i z jiné perspektivy. Získáme objektivnější pohled, širší souvislosti a příčiny našich emocí. Nyní nastupuje potřeba uvědomit si, že odpuštění je nutné.
Zkusme toto uvědomění aplikovat na konkrétní situaci, kterou prožíváme. Máme svobodnou vůli a můžeme se rozhodnout pro cestu odpuštění, ne pro cestu otroka vlastních emocí. Pokud sami nechceme, k odpuštění nedojde. - Odpuštění. Provedeme samotný akt odpuštění a následně se snažíme ovládat vlastní emoce. Bolest, utrpení, závist a další nešvary kazící mimiku i mezilidské vztahy se postupem času obrousí. Neznamená to potlačovat nebo popírat naše pocity. Nesmíme si nalhávat, že nás to nebolí. Prožijme to.
Pak je nutné tyto emoce proměnit v jiné. A nedá to ani moc práce. K odpuštění totiž není nutná konfrontace s druhou osobou, jež nám bolest způsobila. (Ideální je rovnou přátelská diskuze a usmíření.) Jde o náš vnitřní proces, kdy si uvědomíme, že se nechceme mstít, něco oplácet a ani uchovávat negativní emoce namísto těch pozitivních.
Odpuštění prospívá na psychické i fyzické úrovni
Proces odpuštění může trvat a mít různé fáze. Jestliže se člověk necítí připravený, měl by počkat. Někdy také nestačí odpustit jednou, musíme několikrát. Můžeme mít dojem, že jsme zaseklí a nikam se neposouváme. Ve skutečnosti však můžeme výsledky vidět až po delším časovém úseku. Důležitá je snaha odpustit.
S odpuštěním se také pojí ochota projít bolestí. Zejména u velkých traumat bude proces odpuštění dlouhodobější a bolestivější. Snažme se jít kupředu, nezůstávat v roli oběti a nezakládat si na svých zraněních.
To, co se nám stalo, neurčuje to, kým jsme.
Odpuštění nám přinese mnoho benefitů. Budeme se těšit výraznější psychické pohodě, naději, spokojenosti. Nebudeme prožívat tolik negativních emocí jako například hněv a budeme lépe zpracovávat nehezké vzpomínky. Zároveň dojde k posílení schopnosti sebeodpuštění v případě, kdy uděláme chybu my. Budeme schopni lépe navazovat nové vztahy nebo obnovovat ty zaniklé, pokud mají potenciál přátelství, lásky, anebo dobroty.
Neumíme-li odpustit druhému, pravděpodobně neumíme odpustit ani sami sobě.
Odpuštění neznamená ztrátu paměti. Stále si pamatujeme, co se stalo. Někdy je zdravé vztah s tím, kdo nám ublížil, nechat za sebou (zejm. v případech, v nichž není naděje, že se změní), někdy se naopak vyplatí oprava. Vždy však můžeme (a měli bychom) zkusit nahlédnout na situaci optikou druhé osoby. Nemusíme její jednání omlouvat, ale snaha pochopit druhého může zmírnit pnutí, které v sobě cítíme. Když je zranění hluboké, je vhodné zvážit psychoterapie či podpůrné skupiny.
Pamatujme: Točení v negativitě nikam nevede. Zato schopnost umět se napravit a zlepšovat svět uvnitř i kolem sebe je cestou ke spokojenosti a růstu.
Stále nechcete odpustit? Držíte v sobě uraženost, zlobu, bolest, zmatek? Pak vám pomůže citát Isaaca Friedmanna: „Odpuštění je ta nejsladší pomsta.“ (Odpuštění zkrátka skýtá výhodu i ve dny, kdy zvolíte háv padoucha!)
