Altruistické vyhoření: Když přílišná dobrota vede k vyčerpání

Dobrý a silný člověk by měl pomáhat druhým. Ale co když dobré skutky přerostou přes hlavu a místo svatozáře zůstanou jen kruhy pod očima? V psychologii se tomu říká altruistické vyhoření – když se z laskavého samaritána stane unavený zachránce, který nakonec potřebuje sám zachránit. Anebo aspoň trochu lásky a uznání…

Dobročinné chování může být podezřelé

Altruismus je jednání, při kterém člověk sleduje především prospěch druhého. Altruista bývá nesobecký a nezištný. Zajímavé je, že právě takové postoje a chování občas vzbuzují v ostatních lidech podezření, protože člověk je od přírody podezíravý. Někomu může být zkrátka divné, když někdo pomáhá s čistými úmysly, nikoli z vypočítavosti.

Altruisté se mnohdy obětují. Dobro druhých pro ně může mít vyšší hodnotu než jejich vlastní.

Zároveň platí, že člověk je spíše egocentricky zaměřený. Příkladem této přirozenosti mohou být malé děti, které se zajímají o naplnění svých potřeb, což ale neznamená, že jsou egoisté. Lidé k altruismu dospívají v průběhu života, kdy překonávají své přirozené sobectví. Záleží pouze na tom, do jaké míry se altruistou staneme.

Kdy altruismus škodí?

V některých případech může být altruistická snaha nadměrná. Pak přichází emoční vyčerpání, ztráta sebeúcty nebo dlouhodobé psychické obtíže. Často se jedná o osoby pracující v pomáhajících profesích (dobrovolníci, lékaři, zdravotníci, hasiči, srdcaři podporující „já se změním partnery“ atd.)

O zdravém altruismu hovoříme, když pomoc druhým přináší radost a zároveň člověk dokáže chránit své hranice, čas i energii. Nezdravý altruismus naopak vychází spíše z pocitu povinnosti, viny bez sebemenších reálných základů nebo z potřeby být přijímán. Takové nastavení vede k pocitu nedostatečnosti.

Pozor na protiklad: sebestřednost

Na opačné straně altruismu stojí sebestřednost (popř. sobectví). Člověk se v tomto případě soustředí hlavně na vlastní potřeby a málo vnímá okolí. Stejně jako nezdravý altruismus, ani přílišná sebestřednost nepřináší dlouhodobou spokojenost. Výsledkem bývají povrchní vztahy a pocity osamělosti.

Co vede k vyhoření z dobročinnosti?

Být lidumil se někdy vymkne kontrole. K altruistickému jednání totiž nezřídka vedou důvody, které mohou, jsou-li velké míře, ohrožovat samotného altruistu.

Neschopnost říct NE

Jednou z příčin nezdravého altruismu je neumět říkat ne nebo tendence nadměrně přebírat zodpovědnost a mít vše pod kontrolou. Vše postupem času vede k emocionálnímu vyčerpání. Takové motivace jsou tedy poněkud sebeohrožující.

Perfekcionismus

Někteří lidé mají silnou potřebu být prospěšní a jejich motivace lidumila je spojena s perfekcionismem. Mají až příliš vysoké požadavky na vlastní užitečnost. To ovšem vede k dlouhodobému stresu nebo pocitu viny, že nepomáhají dostatečně. V mnoha případech také nemají stanovené pevné zdravé hranice a nemají silnou sebereflexi.

Nízké sebevědomí

Člověk může být altruista a pomáhat upřímně. Avšak současně za touto pomocí může být ukryta touha prokázat vlastní hodnotu a získat něčí vděk nebo oddanost. Záchrana je jednou z nejvyšších forem pomoci, ovšem altruistovi se nemusí dostat požadované vděčnosti a točí se v kruhu nedostatečnosti. Necítí, že by mu někdo potvrdil jeho hodnotu.

Velká míra empatie

Například zdravotní sestry, sociální pracovníci nebo pečovatelé jsou dlouhodobě vystaveni tomu, že si uvědomují utrpení druhých, kterým chtějí pomáhat. Empatie posílená únavou nebo vyčerpáním ze sdílení cizí bolesti může ale časem vést k vyhoření.

Jak se altruistickým vyhořením chránit

Pokud v sobě cítíme potřebu pomáhat ostatním, zkusme zvážit sami nebo s odbornou pomocí, z jakých důvodů chceme být nápomocni. Je možné, že si kompenzujeme vlastní negativní emoce. Pomoc nám ale nemusí přinést pocit naplnění.

Stanovme si hranice

Naučme se rozpoznat, v jakých situacích bychom měli odmítnout pomáhat a necítit se provinile. Dlouhodobě nadměrná jednostranná ochota/snaha nejde unést. Můžeme dělat mnoho věcí pro druhé, ne za druhé. Je tedy důležité vnímat i své priority, hodnoty a potřeby.

Mějme na paměti, že odmítnutí může být citlivé a řečené takovým způsobem, který druhého neraní. Někdy si možná sami mylně myslíme, že druhý bude z odmítnutí zklamaný. Přitom stačí s laskavostí vše vzájemně komunikovat.

Sázejme na kompromisy, nikoli na sebeobětování.

Naučme se být zdravě empatičtí

Zejména u pomáhajících profesí je zapotřebí pociťovat empatii bez nadměrného zatížení. Pečujme o sebe. Vnímejme své emoce a potřeby. Naslouchejme svému tělu a snažme se nepřebírat odpovědnost za problémy ostatních lidí. Naučme se zachovávat přiměřený odstup. Chceme pomáhat, ne zažívat syndrom smutného klauna.

Vnímejme vlastní hodnotu

Nízké sebevědomí tvoří skvělé podhoubí k vyhoření. Klíčovým aspektem je upřímnost. Přiznejme si pozitivní stránky naší osobnosti a přijměme ty slabé. Ty můžeme časem transformovat. Oceňme své úspěchy. Snažme se zapracovat na sebelásce a nehledejme uznání v externích zdrojích, ale sami v sobě. . 

Představme si sami sebe jako cizí osobu, se kterou vedeme dialog. Díky tomu dokážeme být objektivnější. Prospěšné mohou být též meditace, psaní deníku nebo terapie.

Krátké pauzy a odpočinek

Jestliže si během dne uvědomíme, že cítíme negativní emoce, zkusme se zastavit, párkrát se zhluboka nadechnout a dát si tak malou pauzu. Dýchejme bráničním dechem: nádech kratší, výdech delší. Pomůže i protažení nebo procházka. Do denního režimu zařaďme dostatek odpočinku, ať už spánku, nebo aktivního relaxu. V dlouhodobém měřítku jde o důležité body programu, které pomohou eliminovat riziko vyhoření. Při jednání nezapomínejme na své potřeby a nastavené hranice. Jedině tak budou u pomoci druhým převažovat pozitivní pocity nad negativními.

Pomoc druhým je krásná a smysluplná, jen je třeba pečovat stejně tak i o sebe. Podle výzkumů lidé, kteří pomáhají ostatním, mívají lepší zdraví a mohou se dožít vyššího věku. Klíčem je však férovost a rovnováha. Jak říká jedna z krásných a trefných charakteristik: Pravá láska je, když vás partner miluje tak, jak miluje sám sebe.

Zdroje: Wikipedie, Rozhlas.cz, PubMed
Foto: AI SORA

Věděli jste, že…

Altruistické chování se nevyskytuje jen u lidí. Delfíni podpírají zraněné jedince, mravenci dokážou pečovat o své nemocné, upíří netopýři sdílejí potravu… Vážně! Pokud netopýr (rodu Desmodus) v noci nevycucne dost krve, jeho kamarád ho „pozve k sobě na večeři“. Nejprve to vypadá na romantický polibek, a pak vyzvrací krev přímo do jeho tlamičky. Přestože to zní nechutně, v netopýří říši jde o krásný příklad reciproční solidarity. Dnes pomůžu já tobě, zítra možná ty mně.