Prosím, už nekřič aneb Jak zvládnout rodičovský vztek a nezbláznit se

Křik, hádky, výčitky… Máloco vás dokáže rozčílit tak jako váš vlastní potomek? V dnešní zrychlené době nás často sužuje únava, stres, úzkost a zákonitě tomu odpovídající reakce. Tyto emoce snadno vedou k tomu, že jako rodič reagujete zcela jinak, než byste chtěli. Naučte se tříkrokovou metodu C.I.A., která pomůže zkrotit vztek a zachovat klid i nadhled.

Rodičovství křik vztek klid

Chvíle rodičovství jsou překrásné okamžiky plné emocí. Hluboce se nás dotýkají, berou nám dech a dojímají nás k slzám. Někdy ty slzy ale dokážou vytrysknout i z jiných důvodů… 

Potřebujeme se naučit své emoce vnímat, pracovat s nimi a dokázat je ukočírovat. Nepotlačovat, ani se jimi nenechat převálcovat.

 

Když křik přebije rozum

Proč je to všechno někdy zároveň tak neuvěřitelně těžké? Jak to, že ten malý človíček, který je našemu srdci tak drahý, nás dokáže dohnat až na pokraj šílenství?! Co si počít se všemi těmi pocity? Chceme být těmi nejlepšími rodiči, ale někdy máme pocit, že jsme totálně selhali. Někdy jsme sami zaskočeni naším zvýšeným hlasem, který z nás proudí jako žhavá láva z vybuchující sopky. Co nám brání žít a milovat tak, jak bychom opravdu chtěli?

Podle knihy Maminko, nekřič! Jak zkrotit emoce a porozumět dětem nám v tom brání mnoho věcí. A v drtivé většině případů to není naše dítě, co nás promění v burácející „obludu“. Děti bývají často spouštěčem, nikoli příčinou.

Možná jsme nevyspalí, vyčerpaní, neustále po nás někdo něco chce. Očekává se od nás, že zařídíme tohle, uděláme tamto a pak, když na dceru asi po milionté naléhám, aby se už vážně konečně oblékla, jinak nám školka zavře, cítím, že toho mám už tak akorát dost. Můj tón hlasu se naléhavosti přizpůsobil. S brekotem jsme se konečně oblékly, jenže nás čeká ještě obouvání. Do toho začne brečet druhá dcera a já bych je obě nejradši zavřela někam za dveře a šla se vedle vykřičet.

Metoda C.I.A.

V těchto situacích je dobré mít po ruce něco, co se vám natolik vryje do paměti tak, že si to hned vybavíte a ihned použijete – třeba metodu C.I.A. neboli cut, imagine, a act (střih, představa a jednání).

CUT

Stop! Okamžitě všeho nechte. Představte si, že se natáčí film a udělá se střih. Tato stopka vám samotným je nejdůležitějším a zároveň nejtěžším krokem. Musíte ho však provést způsobem, aby vše, co bude následovat, mohlo vzniknout vědomě. Střih rozevírá zúžený pohled, který při stresu vzniká, a umožňuje spatřit celý obraz.

IMAGINE

Zastavili jste se a nyní vidíte, s čím jste ve skutečnosti konfrontováni. Vidíte, že nebezpečí není reálné, váš život není v ohrožení. Nechte scénu proběhnout před svým vnitřním zrakem a vejděte do kontaktu se svým tělem. V tomto kroku máte možnost zpracovat svou agresi ve svých myšlenkách. Dovolte jim, aby v surové podobě existovaly jen ve vaší hlavě (tam nikomu neublíží). Představte si, jak by bylo vám i vašemu dítěti, kdybyste je (ukvapeně) pustili ven. To vás navede hledat alternativní řešení

Zpracujte ve svých myšlenkách, jací být nechcete, abyste zjistili, jací být chcete.

 

ACT

Dostali jste se až ke třetímu kroku? To znamená, že se vám podařilo surfovat na vlně emocí. Nyní můžete přejít z autopilota na ruční řízení a jednat podle svého nejlepšího vědomí. Autenticky, jak skutečně chcete.

C.I.A. je něco jako nouzový plán a jako všechno ostatní je potřeba ho natrénovat.

Přejeme hodně štěstí!

Zdroj: Maminko, nekřič! Jak zkrotit emoce a porozumět dětem


Proč křičíme – nejde o výchovu, logika si jen dává pauzu

Když křičíme na děti, neznamená to hned, že jsme špatní rodiče. Jen v tu chvíli přebírá kontrolu amygdala, část mozku, co spouští poplach při přetížení, a logická část (prefrontální kortex) dostává pauzu. Proto se někdy slyšíme, jak křičíme, ačkoli křičet vlastně nechceme. Aby mozek přepnul zpět do klidu, pomůže zmiňované zastavení (CUT z metody C.I.A.).

Cítíte se téměř jako zenoví mistři, přesto z vás křik občas vylétne? Někdy to není o trpělivosti, nýbrž o spánku. Nevyspalý rodič reaguje až dvakrát silněji, jelikož nedokáže brzdit emoce.

Pakliže pauza ani spánek nezabere, existuje ještě jeden skvělý pomocník. Humor. Podle psychologů z University of Kansas smích zvyšuje hladinu dopaminu a pomáhá přepnout mozek z paniky do pohody.

A gró všeho? Komunikace! Zarputilost, uraženost, masky či zaražené emoce jsou jako zaražené větry. Není to příjemné pro nás a ve finále ani pro okolí. Nepodaří-li se nám plně vědomá a zpracovaná reakce, budiž – vyjádřeme se tak, jak v danou chvílí umíme. Avšak naučme se potom vše vysvětlit, omluvit se a poučit se.
 

Děti vnímají, jak zpracováváme emoce, jak krotíme stres. Když zvládneme zůstat v klidu, učíme to i je.


 

Zdroje: Daniel J. Siegel – The Whole-Brain Child, University of Oregon – Parental Influences on Child Emotion Regulation, Sleep Foundation – Understanding Sleep Deprivation and New Parenthood, The Neural Basis of Humour Processing – ResearchGate

Napsat komentář