Pocit, že nám něco uniká a že bychom měli být v životě dál, než právě jsme, není výjimkou. Takzvaná časová úzkost vzniká ve chvíli, kdy hodnotíme minulost a zároveň cítíme tlak z očekávání budoucnosti.
O časové úzkosti začal psát už filozof Allan Watts v 50. letech. Označil ji za paradox moderní doby, kdy čím víc se snažíme čas využít, tím víc ho ztrácíme.
Časovou úzkost podporuje současný zrychlený svět
Pocit promarněného potenciálu doprovází myšlenky jako: „Utíká mi akorát čas.“ / „Měl/a jsem být už dávno mnohem dál.“ / „Ostatní toho zvládli daleko víc.“ Podobné pochybnosti občas postihnou každého, ale pokud mají dlouhodobý charakter, dokážou výrazně snížit spokojenost a zvýšit stres.
Moderní doba navíc působí dojmem, že čas plyne stále rychleji, a tak máme pocit, jako bychom zůstávali pozadu.
Časová úzkost může být vnímána jako přemrštěná sebekritika, ve skutečnosti však představuje komplexní psychologický jev. Zahrnuje kognitivní zkreslení, tlak společnosti i existenciální otázky včetně hledání smyslu života.
Zkreslení může spočívat například v tom, že neodhadneme množství času, které nám některé činnosti zaberou (ve výsledku nám vše trvá déle), nebo si představujeme nehezké scénáře a predikujeme si až katastrofální budoucnost (třeba se obáváme, že něco nestihneme včas). Výsledek? Máme dojem, že času je málo, a ten tlak vytváří úzkost.
Srovnávání se s ostatními vytváří iluzi o dokonalém světě
Psychologové Philip Zimbardo a John Boyd popsali tzv. časovou perspektivu – tedy způsob, jak vnímáme plynutí času jako minulý, přítomný a budoucí. Například lidé, kteří jsou orientovaní na budoucnost, bývají výkonní, ale také v napětí a v neustálém shonu. Někteří se naopak příliš drží minulosti, a tak často evaluují proběhlé situace, litují svých rozhodnutí a mohou více vnímat promarněné příležitosti.
Ideálním stavem je vyvážená časová perspektiva. Stav, kdy jsme schopni zamyslet se nad minulostí, poučit se z ní, umíme prožívat přítomnost a máme realistické cíle do budoucna.
Ovšem v současném světě tuto časovou perspektivu ovlivňují kulturní a mediální tlaky, kdy i denně vidíme na sociálních sítích úspěchy druhých. Nejednoho uživatele znepokojí vybudovaná kariéra, spokojený vztah, další cesta do zahraničí nebo dokonale vypracované tělo. Přestože mnoho z těchto případů je pouze zdání, může vznikat tzv. FOMO (Fear of Missing Out).
Máme pocit, že nám něco utíká, že jsme pozadu a máme strach, že to nedoženeme. A právě srovnávání se s ostatními je výrazným zdrojem úzkosti a stresu.
K tomu se přidává digitalizace, tlak na výkon a tempo. Pomalost je považována za selhání, ačkoli právě v ní se často skrývá klid.
Myslíme si, že nám něco uniklo, ve skutečnosti by se to ale stejně nemohlo stát
Pocit promarněného potenciálu nepředstavuje diagnózu, ale pracuje se s ním čím dál častěji. Jde zkrátka o vnitřní napětí ukazující na hranici toho, kdo aktuálně jsme a toho, kým se domníváme, že jsme již mohli být, kdybychom v minulosti učinili jiná rozhodnutí.
Často jde o důsledek nenaplnění vlastní seberealizace – dlouhodobě víme, že nežijeme naplno, jak bychom chtěli. Kvůli tomu se může dostavit pocit prázdnoty, nudy, ztráta smyslu, nejasná frustrace ze života, který je jinak vlastně v pořádku, nebo existenciální úzkosti, a to zejména v období životních zlomů jako krize středního věku, změna práce nebo rozvod.
Současně vnímáme konečnost života a s ní i úzkost, že něco nestihneme. Někdy nás ta myšlenka ochromí, jindy naopak probudí k hlubšímu prožívání přítomnosti.
Lidé často svůj život hodnotí na základě neuskutečněných scénářů. Tedy na základě něčeho, co se nestalo, namísto toho, aby se zaměřili na hodnocení toho, co se stalo. Pocit promarněného potenciálu stojí pouze na představách – o tom, kdo jsme mohli být, nikoli na reálné podstatě. Srovnávání se s těmito představami navíc často skrývá neúprosný fakt: tyto naše vize stejně nikdy nemohly být z nějakého důvodu uskutečnitelné.
Jak se z časové úzkosti vymanit?
Časová úzkost se projevuje přemítáním o minulosti, nespokojeností s přítomností a přehnaným plánováním budoucnosti. Často ji doprovází perfekcionismus a nízké sebevědomí.
Prvním krokem je přijetí minulosti – rozhodli jsme, jak nejlépe jsme zrovna uměli.
Neměli bychom na rozhodnutí v minulosti nahlížet jako na chyby, ale jako na něco, s čím můžeme dále pracovat dle aktuálních možností. Život není závod, nýbrž proces a vývoj.
Zároveň se snažme fokusovat na přítomnost. Například pomocí technik mindfulness se učme plně prožívat přítomný okamžik, čímž se přiblížíme k tomu, že čas budeme vnímat jako tok s možností ho variovat, nikoliv jako nevratnou hrozbu.
V neposlední řadě neplánujme velké cíle – náročné kroky, které jsou pro nás obtížné. Rozdělme cíle na menší krůčky. Díky tomu získáme motivaci i pocit pokroku.
Čím víc chceme čas kontrolovat, tím víc nám může unikat. Podstatou není dělat víc, ale víc prožívat. Přijměme, že život je proces. Nikdy není pozdě. Stále to máme ve svých rukou. Místo pocitu promarněného potenciálu zkusme hledat smysl v tom, co děláme.
