To, že se řada lidí vidí v lepším světle, než je na místě, je poměrně běžný jev. Fenomén iluzorní nadřazenosti přináší pozitivnější náhled na vlastní osobu, než jaký odpovídá realitě. Typickým příkladem může být to, že se velká část respondentů ve výzkumech označí za nadprůměrného řidiče, za nadprůměrně inteligentní nebo za nadprůměrně slušnou osobu. To ovšem reálně není možné.
Přeceňujeme své pozitivní vlastnosti
Výzkumy sahající do 70. let minulého století naznačují, že komplex nadřazenosti prostupuje napříč kulturami, věkem i profesemi, ale intenzita se liší. V západních společnostech se lidé častěji přeceňují, ve východních kulturách je běžnější sebekritika.
Dojmem, že jsme lepší než ostatní, chráníme vlastní sebevědomí a identitu. Zvyšuje to totiž naši psychickou pohodu a snižuje úzkost z nejistoty. Ta je v životě vždy přítomna, ale vnímáme ji jako ohrožení a snažíme se jí vyhýbat.
Termín iluzorní nadřazenost byl poté prvně použit v 90. letech a efekt, který označuje, souvisí také s předsudkem nadřazenosti (superiority bias) a efektem nadprůměrnosti (above-average effect). K jeho hlavním podobám patří Downingův efekt a také Dunning–Krugerův efekt. Základem může být i tzv. komplex nadřazenosti (superiority complex), obranný mechanismus proti pocitům méněcennosti.
Čím méně toho člověk ví, tím méně si uvědomuje vlastní mezery.
Tato zkreslení způsobují, že lidé přeceňují své pozitivní vlastnosti a schopnosti a podceňují ty negativní, a to ve srovnání s ostatními lidmi. Můžeme to ale hodnotit? Každý člověk disponuje detailními znalostmi o svých schopnostech, úspěších a snahách, jenže nemá detailní informace o chování ostatních. Kvůli tomu se pak někomu mohou jevit jeho schopnosti jako výjimečnější, než doopravdy jsou. Avšak ten někdo pouze neví, co umí ostatní.
Downingův efekt
Jednou z hlavních podob iluzorní nadřazenosti je tzv. Downingův efekt. Podle něj osoby s podprůměrným IQ přeceňují své IQ a osoby s nadprůměrným IQ ho naopak podceňují. Studie C. L. Downinga dokládají, že schopnost odhadnout IQ ostatních lidí byla úměrná vlastnímu IQ. Tedy čím nižší inteligence, tím větší neschopnost ocenit a odhadnout IQ druhých. Kvůli tomu se jedinci s nižším IQ hodnotí jako lidé s vysokým IQ, protože nejsou schopni adekvátního srovnání s ostatními. Na druhé straně lidé s vyšším IQ vnímají IQ ostatních lidí zřetelněji, ale současně v případě těch, kteří mají podobnou inteligenci jako oni, se domnívají, že druzí mají IQ vyšší. (Podobný princip popisuje Dunning–Krugerův efekt, ten se týká obecně schopností a dovedností – méně schopní lidé je přeceňují, zatímco schopnější je mají tendenci podceňovat.)
Lidé s menšími schopnostmi své schopnosti přeceňují, protože nemají znalosti k realistickému hodnocení.
Neumíme se porovnat s ostatními
Iluzorní nadřazenost se může vyskytovat u všech lidí bez ohledu na jejich inteligenci. Pokud je někdo velmi inteligentní a vzdělaný ve svém oboru, může snadno sklouznout k poučování druhých. Nicméně ve chvíli, kdy jedinec nemá výrazné povědomí o oboru nebo oblasti, ve které se pohybuje, je pravděpodobné, že se bude ve svém výkonu přeceňovat. Není totiž možné, aby odhadl, jaký výkon je na patřičné úrovni, protože k tomu nemá dostatečné znalosti a informace, není schopen výkony vhodně porovnat s ostatními.
Často se považujeme za pracovité a čestné
Oblastí, kde se iluzorní nadřazenost často projevuje, je například schopnost řídit auto. V průzkumech se více jak polovina respondentů považuje za nadprůměrně dobré řidiče. Z výzkumů vyplývá, že se většinou sami řidiči pokládají za dobré a nebezpeční jsou ti ostatní. Pokud by se většina řidičů domnívala, že řídí nadprůměrně dobře, není to reálně možné. Ovšem činnosti, které vykonáváme denně, máme tendenci hodnotit pozitivně.
Většina lidí se také označuje za čestné a spolehlivé. Avšak v případě, kdy dojde na konkrétní situace a například přiznání k přestupkům nebo neetickému jednání, je realita už poněkud méně příznivá.
Co se týká pracovního nasazení, lidé často hodnotí své schopnosti jako lepší než u kolegů nebo lidí v jiných oborech. Bohužel už ale neví, co práce v jiném odvětví obnáší. Není tedy skutečně možné ji umět ohodnotit. Podobně i studenti se často vnímají jako pilnější ve srovnání s průměrnými studenty ve třídě.
Pocit nadřazenosti má pozitivní i negativní důsledky
Iluzorní nadřazenost je fenoménem i z toho důvodu, že ačkoliv není (zcela) pravdivá, může mít na daného jedince pozitivní vliv. Poskytuje totiž motivaci setrvat v činnosti, kterou vykonáváme, nebo usilovat o ještě lepší výsledky. Zároveň se člověk v tomto rozpoložení lépe vyrovná s případným neúspěchem. Reálné povědomí o dobrých schopnostech ostatních by mohlo spět spíše k demotivaci. Mohli bychom mít pocit, že naše snažení stejně nemá cenu.
Současně západní moderní svět klade důraz na individualitu a osobní úspěch. Právě to posiluje potřebu vnímat se jako někdo výjimečný. Na druhé straně – pokud by se většina lidí podceňovala, bylo by obtížné přijímat výzvy a riskovat.
Nezapomínejme ale, že přehnaně riskantní chování může vést k negativním výsledkům. Například řidič, který si přemrštěně věří, může podcenit reálná dopravní rizika. V pracovním prostředí pak může přeceňování vlastních schopností vyvolávat konflikty. V oblasti seberozvoje může iluzorní nadřazenost bránit sebereflexi. Pokud si myslíme, že jsme daleko lepší než ostatní, přestaneme se vzdělávat a pracovat na sobě. Přitom můžeme mít problém přijímat kritiku.
Uvědomění iluzorní nadřazenosti je základ úspěchu
Přílišná jistota, mnohdy neadekvátní, může vést k chybám v rozhodování o zásadních věcech, jako jsou investice nebo zdravotní opatření. Je zde zkrátka přítomný nesprávný předpoklad, že rozumíme dané věci lépe než ostatní. Snažme se proto analyzovat svoje vlastnosti a schopnosti co nejobjektivněji. Pokusme se přijímat zpětnou vazbu od lidí v okolí nebo navštěvujme terapeuta. Srovnávejme se s fakty, nikoliv s dojmy. Například testy nebo ukazatele výkonnosti jsou spolehlivější než naše subjektivní pocity.
Iluzorní nadřazenost je fascinující jev zkreslující realitu. Na jedné straně chrání naše sebevědomí a vyvolává motivaci setrvat v určitých snahách, na druhé straně nás může brzdit v seberozvoji a dokonce ohrožovat schopnost racionálního rozhodování. Často může vycházet z nedostatečné znalosti dané oblasti a nedostatku informací o ostatních. Seznámení se s tímto fenoménem je prvním krokem k vyvážení zdravého sebevědomí a kritického pohledu na schopnosti naše i ostatních lidí.
