Občas se ozve vnitřní hlas, který nás kritizuje. Často ve chvíli, kdy se cítíme nejslabší. Na druhé straně pak stojí sebesoucit jako protiváha přísného kritika. Klíč v harmonii spočívá v umění tyto dva hráče vyrovnat. Jak na to?
Vnitřní kritik hraje na dvě strany
Každý v sobě máme vnitřního kritika, který nás čas od času zhodnotí, porovnává s jinými nebo komentuje naše jednání. Tento hlas se formoval v našem dětství, ve školním prostředí, prostřednictvím požadavků a společenských norem.
Co nám vnitřní kritik přináší pozitivního? Sebereflexi. Má schopnost nás popohánět, vzdělávat se, pomáhat s rozvojem, bičovat k lepším výkonům, nutí nás přemýšlet nad rizikem. Jenže často je spíš vnímán jako soudce, co nás často kritizuje, podceňuje, shazuje nebo se vysmívá.
Jestliže se vnitřní kritik stane naším významným rádcem, můžeme být vystaveni pocitům viny, nedostatečnosti, stresu či úzkostem. Je na místě zdravě zhodnotit, v čem má pravdu. Řada myšlenek vnitřního kritika není objektivní a nemusí odpovídat realitě. Často totiž přichází v době, kdy jsme vlivem okolností nejvíce zranitelní, popř, zmatení. Přehnaně negativní myšlenky podporují negativní vztah k nám samotným, což nevede ke zlepšení.
Rozlišujme mezi soudnou kritikou a kritikou ničivou a iracionální.
Sebesoucit – kontrast k přísnému kritikovi
Hlas vnitřního kritika, často nelítostný, vyvažuje sebesoucit. Avšak nezaměňujme tento pojem se sebelítostí, která nás staví do role oběti. Sebesoucit představuje laskavý přístup k sobě samému, když zažíváme utrpení.
Sebesoucit podporuje kladný vztah k sobě samému a vnitřní motivaci.
Psycholožka Kristin Neff popisuje základní složky sebesoucitu jako:
Laskavost k sobě
Soucit sám se sebou znamená být k sobě laskavý i v bolestivém období nebo tehdy, když čelíme vlastním nedostatkům. Neměli bychom se zraňovat přehnanou sebekritikou ani před situací utíkat.
Přijetí lidskosti
Měli bychom pochopit, že každý jsme lidský tvor, který může chybovat, má svá trápení a zažívá neúspěchy. Všichni sdílíme tuto lidskou, ač vždy odlišnou, zkušenost.
Všímavost
To, že sami se sebou soucítíme, zahrnuje schopnost mít vyvážený postoj k negativním emocím. Naše pocity bychom neměli potlačovat ani dramatizovat.
Jak umět najít balanc mezi vnitřním kritikem a sebesoucitem?
Výzkumy naznačují, že lidé schopni sebesoucitu a kontroly vnitřního hlasu jsou více odolní vůči dlouhodobému stresu a těší se lepšímu psychickému zdraví. Soucit se sebou skýtá podporu v těžkých chvílích. Učí nás bolest chápat jako součást lidské zkušenosti a sounáležitosti.
- Nejprve se zkusme zpomalit a naslouchat vnitřnímu hlasu. Co nám říká? Jakým tónem? Tím, že mu věnujeme přímou pozornost a třeba ho i pojmenujeme, si dáváme víc prostoru. Nenecháme se tak utlačit vnitřním kritikem.
- Zpochybněme názory svého kritika. Zamysleme se nad tím, co nám říká a snažme se tyto myšlenky nebrat jako hotovou pravdu, nýbrž pouze jako jednu z možných teorií. Pokud nám tvrdí například, že jsme neschopní, je vhodné si uvědomit, že to není fakt, ale myšlenka. Zkusme ji převést do druhé osoby, tedy: Jsi neschopný, a následně vnímejme, co cítíme, když obrátíme perspektivu.
- Jestliže pociťujeme nátlak, zastavme se. Dopřejme si pauzu. Několikrát se zhluboka nadechněme. Mluvme se sebou jako se svým nejlepším přítelem. Co byste mu v tuto chvíli poradili? Jak byste s ním mluvili? Aplikujte tento tón i k sobě samému.
- Mindfulness. Meditace, práce s dechem nebo cvičení pro rozvoj pozornosti a všímavosti nám pomohou nesoustředit se na negativní myšlenky a současně je nechají plynout, aniž bychom se s nimi ztotožňovali. Tím pádem již nebudeme otrokem našeho vnitřního hlasu, který by rozhodoval za nás. Máme své názory ve své moci – rozeznáme realitu od katastrofických scénářů mysli.
- Přehnaná kritika může být následkem toho, že máme stanovené nereálné cíle. Mějme před sebou reálné cíle. Postupnými kroky se k nim dostaneme. Zároveň pamatujme: můžeme dělat chyby. Nejde o překážky, jde o poučení.
Co říkají číšníci i psychologové? Člověk unese hodně, pokud umí udržet balanc
V závěru je vhodné nechat vnitřního kritika hovořit, ale nabídnout mu také jiné alternativy řešení dané situace než ty pesimistické. Postavme ho do role pomocníka, nikoliv soudce.
Vyvážíme-li vnitřního kritika soucitem, otevře se nám cesta, na níž budeme schopni realističtěji zhodnotit naše dovednosti a zároveň budeme mít motivaci k seberozvoji a růstu.
Podobný princip funguje u kritiky druhých – pouze se soucitem, laskavostí, empatií a perspektivou pomáhá.
Epiktétos řekl: „Kdo se umí smát sám sobě, tomu nikdy nedojdou důvody k smíchu.“ A právě takový nadhled může být skvělým opěrným bodem pro zdravé zpracování (sebe)kritiky.
Co vám naposledy pošeptal váš vnitřní kritik a jak jste s tím pracovali?
