„Tak a je to!“ Zaklapnu notebook s pocitem, že už mám všechno hotové. E-maily zodpovězené, prezentace dokončená, hovory vyřízené. Hlídání dětí zmanagementované. A nákup? Ten jsem tentokrát objednala on-line, protože dojít ještě do obchodu by už vyžadovalo teleport – víc už nestíhám. Přesto se mi v hlavě honí nepříjemná myšlenka: „Dneska jsem zase vlastně nic pořádného neudělala.“ Zní vám to povědomě?
Ilustrační foto generováno pomocí OpenAI
Pokud jste se někdy cítili, že už únavou padáte takříkajíc „na hubu“, a přesto vás tíží pocit, že nejste dostatečně produktivní, možná jste se setkali s produktivní dysmorfií. Tento relativně nový termín popisuje stav, kdy člověk nedokáže realisticky vnímat svůj vlastní výkon a produktivitu. Ať udělá cokoli, nikdy to není dost.
Produktivní dysmorfie je neformální označení pro stav, kdy člověk nedokáže realisticky ocenit vlastní výkon a úspěchy. Přestože objektivně zvládá hodně, subjektivně má stále pocit, že udělal málo.
Anglický termín productivity dysmorphia zpopularizovala v roce 2021 novinářka Anna Codrea-Rado, která jím popsala právě zvláštní rozpor mezi tím, co člověk prokazatelně dokázal, a pocitem, že to stále nestačí. Nejde o oficiální psychologickou nebo psychiatrickou diagnózu.
Produktivní dysmorfie vs. syndrom podvodníka (imposter syndrom): Jaký je rozdíl?
Produktivní dysmorfie bývá často označována za blízkého příbuzného známého imposter syndromu. Jsou si blízké, avšak nejsou totožné.
U syndromu podvodníka člověk pochybuje především o svých schopnostech a zásluhách. Úspěch často připisuje štěstí, náhodě, příznivým okolnostem nebo má pocit, že ostatní nějakým způsobem oklamal. Zlehčuje vlastní zásluhy. Zároveň se může obávat, že ho jednoho dne okolí „prokoukne“, že nadřízení nebo kolegové brzy zjistí, že „na to nemá“.
Oproti tomu u produktivní dysmorfie se pochybnost přesouvá především k výkonu a množství odvedené práce.
Syndrom podvodníka se ptá: „Jsem opravdu tak schopný, jak si ostatní myslí?“
Produktivní dysmorfie se ptá: „Udělal jsem toho vůbec dost?“
Proč máme pocit, že jsme pořád neudělali dost?
Jedním z důvodů může být způsob, jakým naše pozornost zachází s nedokončenými cíli. Mozek zpravidla přikládá větší váhu tomu, co ještě zbývá dokončit, než tomu, co jsme již zhotovili. Moderní kultura zaměřená na neustálý růst může deformovat naši schopnost prožívat uspokojení z dokončené práce. Jakmile dosáhneme nějakého úspěchu, náš mozek si na něj rychle zvykne. V prostředí, které vyžaduje permanentní růst, se oslava dokončeného projektu zkracuje na minimum a okamžitě nastupuje tlak: „Co bude dál?!“
Neustálé plánování a honba za novými milníky souvisejí s dopaminem, který hraje důležitou roli v motivaci a očekávání odměny. Na pocitu uspokojení se ale podílejí i další látky v mozku, například serotonin a endorfiny. Kultura výkonu nás tak může udržovat v jakési permanentní dopaminové smyčce.
Hodnota člověka bývá v moderní společnosti často zužována na jeho produktivitu. Dokončená práce pak není zdrojem vnitřní radosti, ale spíše potvrzením vlastní hodnoty pro vnější svět, což může vést k syndromu vyhoření. Samozřejmě hraje velkou roli i prostředí, v němž žijeme.
Psychologové upozorňují, že dlouhodobé spojování vlastní hodnoty s výkonem zvyšuje riziko chronického stresu, úzkosti a vyhoření. Člověk totiž nikdy nedosáhne bodu, kdy by mohl říct: „To stačí.“
To ovšem neznamená, že mozek jednoduše „ignoruje úspěchy“. Spíš máme přirozenou tendenci věnovat pozornost tomu, co ještě vyžaduje akci. Zajímavé je, že už samotné vytvoření konkrétního plánu, kdy a jak nedokončený úkol vyřešíme, může jeho mentální naléhavost zmírnit.
Jak si vážit vlastní práce a hodnoty? Řešením není zvýšit výkon
Mnoho lidí si vede tzv. to-do listy (seznamy, co je potřeba udělat). A právě na ně se hodí známé rčení: „Dobrý sluha, ale špatný pán.“ Jakmile odškrtnete jeden úkol, soustředíte se okamžitě na další a další. Jenže vaše hodnota není totožná s počtem odpracovaných hodin, vydělaných peněz ani odškrtnutých úkolů. Práce je něco, co děláte. Není to to, kým jste.
Tím nechceme říct, že jsou zmiňované to-do listy špatné. Vůbec ne! K produktivní práci neodmyslitelně patří. Háček se většinou skrývá v přístupu.
Všímejte si i toho, co už máte hotové
Zkuste si na konci dne sepsat, co jste skutečně dokončili. Přesměrujte pozornost od nestihnutých úkolů k těm již hotovým a pochvalte se za ně.
Nemusí jít přitom jen o velké výsledky. Počítá se i vyřešený telefonát, nepříjemný e-mail, soustředěná hodina práce nebo úkol, který jste dlouho odkládali. Místo dalšího to-do listu si tak občas zkuste vytvořit také malý „done list“ (seznam hotových úkolů).
Naučte se přijímat pochvalu
Mnozí z nás mají po pochvalném uznání tendenci situaci zlehčovat a tvrdit: „Ale to nic nebylo.“ Přijetí uznání však není arogance. Jde o schopnost realisticky ocenit vlastní úsilí a připustit si, že se nám něco podařilo.
I cesta je cíl
Všímejte si procesu, nejen výsledku. Ne každý den přinese viditelný úspěch. Někdy bývá hodnotná už samotná vytrvalost, soustředění nebo odvaha pustit se do náročného úkolu.
Výsledek je často jen špičkou ledovce. Pod hladinou zůstává úsilí, čas, soustředění, chyby, opravy i všechny malé kroky, jež mu předcházely.
Skutečná sebeúcta nevzniká z nekonečného seznamu splněných úkolů. Vzniká ve chvíli, kdy dokážeme uznat vlastní úsilí, ocenit dosažené výsledky a přijmout, že naše hodnota není podmíněna tím, kolik toho stihneme za určitý časový úsek. Někdy je největším výkonem schopnost říct si: „Dneska jsem už udělal/a dost.“
Zdroje: Contingent self-esteem, stressors and burnout in working women and men,Contingencies of Self-Worth, Masicampo & Baumeister (2011), Consider it done! Plan making can eliminate the cognitive effects of unfulfilled goals, Anna Codrea-Rado – Do You Have Productivity Dysmorphia? Here’s How To Tell (Refinery29, 2021)
Britové mají čaj o páté. My máme v pět odpoledne lehkou existenciální krizi nad třemi neodškrtnutými položkami.
Často kladené otázky
Jak poznat rozdíl mezi zdravou ambicí a tlakem na výkon?
Zdravá ambice nás může motivovat a posouvat dál, aniž by určovala naši vlastní hodnotu. Dokážeme mít radost z úspěchu, přijmout chybu a také si bez výčitek odpočinout. Varovným signálem může být naopak pocit, že musíme být neustále produktivní, abychom byli dost dobří, nebo že žádný dosažený výsledek vlastně nestačí.
Může produktivní dysmorfie souviset s vyhořením?
Může. Samotná produktivní dysmorfie není diagnóza ani prokázaná příčina vyhoření. Spojuje-li však člověk dlouhodobě vlastní hodnotu s výkonem, nedovolí si vypnout a stále má pocit, že musí dělat víc, může tím přispívat k chronickému pracovnímu stresu a vyčerpání.
Kdy už nestačí „done list“ a je lepší vyhledat odbornou pomoc?
Jestli vás pocit „nikdy nedělám dost“ dlouhodobě vyčerpává, vyvolává výraznou úzkost, narušuje spánek, vztahy či běžné fungování nebo se vám nedaří od práce vůbec odpoutat, je namístě obrátit se na psychologa či psychoterapeuta. Vyhledat pomoc nemusíte až ve chvíli, kdy jste na pokraji sil. Nemusíte čekat tak dlouho.
