Proč nám některá zelenina (ne)leze krkem? Ne vždy je to rozmar

Zelenina. Slovo, které v lidech vyvolává dva typy emocí – buď radost výživového poradce, nebo dětský záchvěv paniky při vzpomínce na špenát a větu „dokud to nesníš, nejdeš od stolu“. Ať už patříte do kterékoliv skupiny, jedno je jisté: ne každé jídlo je pro každý mozek stejně lákavé.

Portidea proč nám zdravé jídlo nechutná


Když za všechno můžou geny

Někteří lidé mají pro trpké chutě doslova zesílený radar. Takzvaní supertasteři tvoří přibližně pětinu populace a vnímají chuťové podněty mnohem intenzivněji než zbytek světa. To, co ostatním připadá jako jemná zeleninová chuť, vnímají oni jako koncentrovaný výluh z lékárenského elixíru.

Za tento efekt může gen označovaný jako TAS2R38, který ovlivňuje citlivost na látky typu glukosinolát – tedy ty, které dávají brukvovité zelenině její typickou chuť. Pokud jste tuto variantu zdědili, máte prostě smůlu: tělo se domnívá, že pojídáte jed. Evoluce se kdysi naučila chránit člověka před jedovatými rostlinami a ty bývaly, hádáte správně, hořké. A tak zatímco jeden člověk pojídá růžičkovou kapustu s úsměvem, druhému se při představě její chuti automaticky stáhne žaludek. 

Zajímavostí je, že mikrobiom v ústech může tenhle vjem trochu zmírnit. Některé bakterie rozkládají látky odpovědné za hořkost, takže i geneticky „prokletí“ jedinci mohou při troše štěstí vnímat zeleninu mírněji. Jinými slovy – někdy vás před odporem k brokolici může zachránit jen vaše ústní flóra.

 

Jednou zvracíš, navždy odmítáš

Mozek má skvělou paměť, zvlášť pokud jde o jídlo, po němž vám kdysi nebylo dobře. Stačí jediná špatná zkušenost, třeba přetížený žaludek po rodinném obědě, a mozek si to zapíše jako trvalý zákaz vstupu. Tento mechanismus se odborně označuje jako chuťová averze a je evolučně velmi užitečný: také nás kdysi chránil před opakovaným požitím nebezpečných látek.

Funguje to překvapivě rychle. Výzkumy ukazují, že mozek dokáže propojit chuť, vůni i vzhled jídla s negativní zkušeností už po jediném výskytu. Takže i když později víme, že řapíkatý celer nám objektivně neublíží, mozek přehraje starý alarm: „Pozor, tohle znám! To je jídlo, po kterém jsi trpěl!“

 

Dokud to nesníš, nejdeš od stolu!

Když se řekne „trauma z jídla“, většina lidí si vybaví nekončící sezení u nedělního obědu. Právě tam to často celé začíná.

Způsob, jakým s námi rodiče o jídle mluvili, co nám (ne)dovolili ochutnat a jak reagovali na naše odmítání, se hluboko zapisuje do mozku a později určuje, co budeme jíst s chutí a co s odporem.

Podle výzkumu z roku 2021 měly děti, které byly k jídlu často nucené, trestané nebo pod tlakem, v dospělosti větší sklony vyhýbat se zelenině. Nešlo o vědomou volbu, ale o naučený obranný reflex – tělo si jednoduše spojilo zelenou hmotu na talíři se stresem.

Další zajímavý efekt přidala studie publikovaná ve Frontiers in Psychology: pozorování odporu u druhých má přímý vliv na naše vlastní preference. Dítě, které doma slyší větu „fuj, zase špenát“, si ji uloží jako samozřejmost. Dokonce ji s radostí zopakuje svým dětem.

Existují i jemnější vzorce. V mnoha rodinách znamenalo jídlo lásku: „Udělala jsem to pro tebe, tak to sněz.“ Jenže i dobrý úmysl si může mozek přeložit jako tlak a chuť k jídlu se rázem vytratí.

 

Jak udělat z brokolice kamarádku?

Dobrá zpráva! Odpor ke zdravému jídlu není doživotní trest. Mozek je přeučitelný, jen potřebuje nové (příjemné) zkušenosti a trochu trpělivosti.

Psychologové doporučují tzv. „opatrné znovuzavedení“. To znamená dát potravině druhou šanci, ale jinak než dřív. Pokud vám vadila vařená brokolice, zkuste ji upéct s kapkou olivového oleje, česnekem a trochou soli. Změní texturu i vůni a mozek to vnímá jako úplně nové jídlo. Stejně funguje i tehdy, když ji úplně schováte, třeba do zeleninového krému, polévky nebo smoothie.

Pomáhá i kombinování s oblíbenými chutěmi, například cuketa v těstovinách nebo špenát v lasagních. Mozek si tak spojuje nový podnět s příjemnou zkušeností a postupně přepisuje staré asociace.

U dětí i dospělých má význam i atmosféra u jídla. Studie z roku 2021 potvrdila, že když jídlo probíhá v klidu, bez nátlaku a s pozitivním komentářem, lidé jsou ochotnější experimentovat. Z pohledu nervového systému to dává smysl: v režimu „klid a bezpečí“ je mozek otevřenější novým vjemům.

A někdy stačí i trochu hravosti. Barevné talíře, zajímavé kombinace, společné vaření, netradiční plating. Protože když se jídlo promění z boje o přežití na zábavný objevný rituál, zelenina přestává být nepřítelem a stává se součástí chuti k životu.

 

Jak chutná smíření

Není nutné se trestat za to, že vám některá zelenina nechutná. Každý máme svou vlastní „kapustu“ – věc, kterou prostě nesneseme, i když víme, že je pro nás dobrá.

Možná to není rozmar, ale příběh našich genů, vzpomínek, drobných životních bitev. A tak už není třeba bojovat. Stačí porozumět a možná i dát druhou šanci.

  

 

Zdroje: https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC5982837/, https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC3778862/, https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6173934/, https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/25787999/, https://nutritionj.biomedcentral.com/articles/10.1186/s12937-021-00743-z, https://www.frontiersin.org/news/2024/01/11/visibly-dislike-vegetables-onlookers-dislike, https://www.mdpi.com/2072-6643/13/3/983

Potěšte své okolí, rozvíjejte debaty, stimulujte mysl. Sdílejte článek na:

Facebook
Twitter
LinkedIn
E-mail

Napsat komentář